Ivan Medek novinář

Tehdy byla domovnice nebo domovník v každém větším domě. Ta naše myla schody poctivě. Když jsem k ní došel, zvedla hlavu a povídá:

"Pane, teď to jde furt k horšímu. Já například udávám, ale stojím si za tím kdežto ta odvedle, jak se jmenuje, udává taky, ale nestojí si za tím. Řekněte, kam to povede?"

Naše domovnice netušila, jak dlouhé jsou dějiny udavačství u nás

Měl jsem sice jakousi představu, ale mlčel jsem. Naše domovnice netušila, jak dlouhé jsou dějiny udavačství u nás.

Určitě neznala jméno Sabina a možná ani Bretschneider.

Nevěděla ani o tom, že když gestapo zmnohonásobilo miliónovou odměnu za dopadení Heydrichových vrahů, obdržela prý vzápětí šedesát tisíc udání.

A jistě by nesouhlasila s tím, že právě ona je jedním z příkladů zlomených charakterů, kterých bylo u nás víc než jsme si ochotni přiznat.

Příklad: Za války žil v Praze muž, otec dvou chlapců, budeme mu říkat tatínek. Jednoho dne za ním přišli dva pánové od gestapa a řekli mu:

"Máme důkazy o tom, že váš starší syn bojuje v Anglii jako letec proti říši. Máte jen dvě možnosti, buďto budete s námi spolupracovat, nebo váš mladší syn půjde do koncentračního tábora."

Tatínek neměl mnoho času na rozmyšlenou a vlastně vůbec žádnou jinou možnost, podepsal.

Zpočátku se snažil chytračit, oznamoval jen případy, takříkajíc, obecně známé, anebo evidentně nepravděpodobné.

Na gestapu nebyli hlupáci, sami věděli o celé řadě věcí mnohem horších, ale potřebovali je od českého udavače, a tak mu je, takříkajíc, strčili pod nos. Couvnout nemohl.

Jeho udání vynesla jiným několik trestů smrti a nějaké koncentrační tábory. Mladší syn studoval.

Teprve, když válka skončila, dozvěděli se, že starší syn byl už dávno na západní frontě sestřelen a že právě tato jeho smrt byla pro gestapo oním důkazem jeho protiněmecké činnosti, kterým otce vydírali několik let.

Samozřejmě, že v obnovené Československé republice byl tatínek odsouzen k trestu smrti. Do cely smrti za ním přišli zase dva jiní páni, ale neodvedli ho pod šibenici, nýbrž do archivu ministerstva vnitra, kde mu dali za úkol identifikovat české udavače gestapa.

Z archivu ho pak zase odvezli zpátky do cely smrti. Kolikrát takhle putoval, nevím, vím jenom, že rozsudek smrti nebyl nikdy vykonán, ale také nikdy zrušen. Ten člověk s ním žil až do konce, zemřel v cele smrti.

Mladší syn, toho jsem znal, hned po válce vstoupil do KSČ a dělal všechno pro to, aby se stal užitečným soudruhem.

Neměl to lehké s takovým původem. Dokonce byl poslán na nějakou dobu do dolů, aby se osvědčil. Osvědčil se.

Po návratu získal postupně různé nepříliš důležité funkce v oblasti kultury, ale nakonec to dotáhl až na administrativního ředitele jedné velevýznamné instituce.

Kam to dotáhla naše domovnice, nevím, ale co ti ostatní, kterých bylo za komunistů tisíce? Pravděpodobně vzpomínají. My na rozdíl od nich bohužel zapomínáme.