Adam Drda analytik BBC

"Proreformní" - rozuměj "grossovští" sociální demokraté, podporovaní prezidentem Václavem Klausem, přišli s následujícím návrhem (popsáno zjednodušeně):

Přiznaná spolupráce s komunisty je něco, k čemu musí mít politik odvahu, a ta Grossovi - naštěstí pro českou společnost - chybí

Sestaví se provizorní vláda, v níž už nezasednou politické špičky politických stran, včetně Stanislava Grosse, který rezignuje. Místo premiéra zaujme sociální demokrat, kariérní diplomat a předlistopadový komunista Jan Kohout. Bude se tomu říkat proevropská vláda, ale už ne koalice, protože to bude vláda z nouze s přesně vymezenými úkoly.

Teoreticky by to mohlo fungovat, v praxi těžko. Především je to od Stanislava Grosse úhybný manévr. Ví, že bude muset odejít a že už mu nic jiného nezbývá.

Přiznaná spolupráce s komunisty je něco, k čemu musí mít politik odvahu, a ta Grossovi - naštěstí pro českou společnost - chybí. Své rodinné skandály tak "neběžným" způsobem nezvládl, že se stal vysmívanou postavou.

A jak může být ministerským předsedou někdo, kdo nemá minimální respekt a kdo prezidentovi Václavu Klausovi slouží - řečeno s mírnou nadsázkou - jako hračka pro volná odpoledne?

Navíc už je pozdě i na to, aby Gross vystoupil a řekl: "odcházím, protože jsem to zkazil."

Provizorní kabinet bez nejvyšších stranických politiků by mohl být úspěšný jako výraz dobré vůle koaličních partnerů, jako výraz politické reality: na předčasných volbách se nelze dohodnout, jiná snesitelná parlamentní většina se ale nedá sestavit, budeme se tedy do voleb tolerovat, už proto, aby se na moc nažhaveným komunistům přistřihl hřebínek.

Předpokladem úspěchu by ale bylo, že všechny strany stáhnou své politiky, zřeknou se dočasně ambicí něco těžit z vládních střetů, zdrží se dalších komentářů a vysvětlí to prostě tím, že jiné řešení není možné.

Už teď je zjevné, že tak to nebude.

Jednak se množí jména ministrů, kteří své posty nechtějí opustit - řada členů ČSSD, zástupci Unie svobody-DEU.

Premiér Gross soustavně říká, že to byli lidovci, kdo rozbil koalici, a že by teď měli přijmout, když ČSSD nabízí "vstřícné řešení" - a pochopit, že pro rozbíječské lidovecké ministry v nové vládě není místo.

Lidovci se mohou chovat vstřícně, myslet na budoucnost a dát Grossovi možnost, aby z premiérování vycouval, protože do těch, kdo leží na zemi, se ve slušné společnosti nekope.

Krize jednoho člověka to možná byla na počátku, ale teď je to prostě krize vzájemné spolupráce

Součástí té vstřícnosti by jistě mohlo být, že do vlády nominují nestraníky nebo straníky "níže postavené".

Co ale nemohou udělat je přijmout Grossovskou argumentaci, přistoupit na to, že koalici nerozbil Gross svými aférami, nýbrž oni sami, a ještě se dívat, jak unionisté a členové ČSSD ve vládě zůstávají.

Jinak řečeno, dát si na vlastní hlavy sociálně-demokratické máslo. Nota bene v situaci, kdy jim sociální demokraté opět zavaří tím, že na premiérský post jmenují člověka s životopisem normalizačního kariéristy.

Když se lidovci, kteří ještě před pár měsíci nemohli kvůli rudé kaňce v životopisu ani cítit Pavla Teličku, teď pokoušejí chovat vstřícně a Jana Kohouta tolerovat, působí to trapně a nekonzistentně.

Podobně ale působí i jejich přesvědčování, že koalice není v krizi a klidně může pokračovat, protože je to krize jednoho člověka (Grosse), a když ten odejde, vesele se pojede dál.

Krize jednoho člověka to možná byla na počátku, ale teď, po měsících vzájemných "mezistranických" urážek, je to prostě krize vzájemné spolupráce.

Nejhorší by bylo, kdyby vznikl jakýsi pseudonepolitický kabinet (pod záminkou schválení euroústavy bez referenda), mezistranická válka by probíhala dál, jenom víc skrytě, přičemž ČSSD by se stejně opřela o komunisty při hlasování v parlamentu, kdykoli by se jí to hodilo.

Nejviditelnějším výsledkem by patrně byla naprostá destrukce zahraniční politiky (o kterou se vcelku úspěšně staral Cyril Svoboda) ve prospěch levicové a antiamerické části ČSSD.

Docela vysoká cena za několikaměsíční "klid na práci".