Daniel Kaiser analytik BBC

Lidová strana navrhla, aby kromě kostelů i na veřejných budovách vlály smuteční černé vlajky. Vláda nápad vzala za svůj a navíc pátek vyhlásila dnem smutku.

Chování vlády a vedle něj také způsob, jímž se smrti Jana Pavla II. chopila česká média, by byly normální v nějaké nekomplikovaně katolické zemi.

Diskusní pořady v televizi, hned v pondělí papežské speciály v seriozních i bulvárních denících, dokolečka opakované osobněoficiozní vzpomínky katolických činovníků a slavnostní tón v referátech zvláštních zpravodajů z Říma by asi těžko udivily například v papežově rodném Polsku.

Jenže Česká republika není ani Polsko, ani Itálie a dokonce ani Slovensko.

Podle oficiálních statistik uznává katolického Boha jen asi třetina Čechů, pravidelně na mši jich chodí pouze několik procent.

Spolu s Nizozemskem a východním Německem je Česká republika nejateističtějším koutem Evropy. Vina se často dává komunistům a jejich agresivní ateistické výchově.

Komunisté sice opravdu agresivní ateistickou propagandu provozovali, jenže na národě, který byl většinou ateistický už předtím, když ne nominálně, tak fakticky určitě.

Z tohoto pohledu byly všechny ty české oficioznosti kolem papežova pohřbu nehistorické. Zpravodajství České televize připomínalo ve svých nejslabších momentech rok 1982 a pohřeb Leonida Iljiče Brežněva.

Soukromá média si mohou psát a říkat, co chtějí; ta veřejnoprávní mají z podstaty věci být zdrženlivější, nepoužívat vnitrokatolickou terminologii a neříkat například papeži Svatý otec.

Gross v koncích

Politická kariéra Stanislava Grosse je v ruinách už delší dobu, teprve na konci tohoto týdne ale Gross svoje trhliny obnažil a přiznal.

V sobotu pak ústřednímu výkonnému výboru ČSSD představil plán, kudy ven z vládní krize i ze svých dodnes nevysvětlených majetkových skandálů.

Gross by už nebyl premiérem vlády, nechal by si ovšem právo určit svého nástupce a ovlivňovat působení staronové stojedničkové koalice z pozice předsedy strany.

Součástí plánu je i vypuštění mlhy kolem Grossovy porážky: z nominačního okruhu do této doklepávací vlády vylučuje totiž předáky všech opozičních stran, tedy i šéfa lidovců a premiérova úhlavního nepřítele Miroslava Kalouska.

Stanislav Gross ve vysoké politice končí. I kdyby bylo něco pravdy na úvahách, že chce sociální demokracii postupně transformovat na menší středovou stranu, která by dokázala přinést nějakých dvanáct patnáct procent do svazku s dominantní ODS, jeho samotného nespasí už nic.

Občanští demokraté se s Grossem nikdy nespojí, pokud vyhrají příští volby, s ním už vyjednávat nebudou. Budou se ho štítit stejně okázale, jako se jejich bývalý předseda Vladimír Špidla odtahoval od klausovské garnitury v ODS.

V sociálnědemokratických análech zůstane dosluhující premiér zapsán jako impozantní ztroskotanec.

Sociální demokracie se v sedmém roce vládnutí dostala do takového stupně opotřebování, že už po Grossovi ani nedokáže najít plnokrevnou politickou náhradu.

Nejdřív byl v kuloárním kursu vicepremiér Bohuslav Sobotka. Jenže jedna věc je vypracovat se na relativně úspěšného ministra financí, něco úplně jiného vést vládu a stát se tak nejviditelnějším předákem ČSSD před volbami.

Navíc Sobotkova modernistická pověst vážně utrpěla minulý týden, když rozumoval, že jsou mu komunisté milejší než modrá šance ODS.

Kohout hlásí nový den

Reálnějším kandidátem na úřad premiéra je Jan Kohout, český velvyslanec v Bruselu. Není divu, že ho v sobotu ÚVV ČSSD Grossovi schválil.

Kohout se do současné fáze české politiky typově hodí: je sice členem ČSSD, ne ale zarytým straníkem.

Do sociální demokracie tento kariérní diplomat a úředník vstoupil v půlce devadesátých let, když už bylo jasné, že právě ČSSD v dohledné době začne určovat mocenské poměry.

Je přizpůsobivý, konsensuální, občanským demokratům například v pozici státního tajemníka na ministerstvu zahraničí vadil daleko míň než jeho šéf Cyril Svoboda.

Tak jako většina vysokých českých diplomatů, kteří pracovali na vstupu do Evropské unie, je i Kohout bývalý komunista.

Zdánlivě paradoxně tento stážista moskevské diplomatické akademie MGIMO vyznává federální Evropu - a mohl by tudíž vdechnout aspoň trochu života do obehraného evropského motivu, kterým si všechny tři české vládní strany ospravedlňovaly svou účast v koalici.

Není ovšem jasné, jak dlouho by pod polopolitikem, poloúředníkem Kohoutem stojednička vydržela. I příští vládu ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody-DEU bude rozleptávat politické a programové napětí, takřka kdykoliv mohou lidovci stáhnout svoji podporu.

Zajímavé je, že vláda vedená Grossem skončila přesně v okamžiku, kdy v České republice přistály první pronajaté stíhačky Gripen.

Kdo si ještě vzpomene, že na vítězství gripenů v konkursu měli stejný zájem sociální demokraté i lidovci - a především Miroslav Kalousek - a že se stojedničce už v její prenatální fázi posměšně přezdívalo gripenová koalice?

Už brzy se ukáže, jestli to byla pomluva nebo koaliční tmel, pevnější než celá ta vzývaná odpovědnost za evropský projekt.

Nechte Klause kverulovat

Prezident Václav Klaus ve středu oficiálně odstartoval svou kampaň proti evropské ústavě.

Čekají nás teď různá Klausova vystoupení a protiústavní billboardy. Ve středu prezident představil publikaci, která prý má občanům ulehčit rozhodování, jak hlasovat v ústavním referendu.

Kromě jeho úvodního slova tvoří vlastní obsah knížečky studie napsaná pod dohledem irského ekonoma a zasloužilého euroskeptika Anthonyho Coughlena.

V českých novinách zatím tento ediční počin vyvolal emotivní a odmítavé reakce. Argumenty, jak už jsme si ve chvílích, kdy se prezident nějak otře o Evropskou unii, zvykli, jdou výlučně ad hominem.

Tentokrát se o Irovi Coughlanovi dozvídáme, že to je euroskeptický extremista. Prý proto, že v roce 2002, kdy Irové v referendu podruhé hlasovali o smlouvě z Nice, vystupoval proti smlouvě a snažil se tak blokovat rozšíření Evropské unie na východ.

Jenže smlouva z Nice nebyla pro rozšíření vůbec třeba. Nutné přepočítání křesel v evropských institucích se mohlo klidně ošetřit ve smlouvách o přistoupení.

Druhý argument proti Coughlanovi: varoval před otevřením irského trhu práce lidem z nově přistoupivších zemí, tedy i Čechům.

To jeho názorům v tuzemsku na popularitě jistě nepřidá, na nálepku extremisty je to ale taky málo. Extremisty by pak byla většina sloužících evropských státníků, v čele s puncovanými Evropany Chirakem a Schröderem.

Klaus je jediný evropský státník, který otevřeně vystupuje proti hlavnímu proudu v unii. V českých, až na výjimky instinktivně prointegračních médiích hodnotí tuto okolnost skoro jako bezpečnostní riziko.

Možný je ale i opačný pohled: v mnoha unijních zemích a v jejích akademických institucích nejsou kritické názory na Evropskou unii zdaleka doménou jen extremistů a deviantů.

Vážné argumenty proti nekončící integraci vynášejí různí akademici, ekonomové i novináři. A například evropské ústavy se podle zpráv západních novin privátně bojí i někteří premiéři členských států, kteří si jen nedovolí rušit vnější harmonii.

Bývalý zahraničněpolitický šéfporadce Helmut Kohla Horst Teltschik Klause chválí, že je mezi vrcholnými unijními státníky jediný, kdo toto pokrytectví nepraktikuje a říká, co si o evropské integraci opravdu myslí.

I proto by případná kampaň před referendem o evropské ústavě mohla být v České republice napínavější a záživnější než v některých zavedených demokraciích.