Petruška Šustrová novinářka

Seděli jsme u stolečku, upíjeli pivo a žertovali jsme o české i polské politice a politicích. Byl to humor dosti černý a skeptický, ale na jiný jsme se nezmohli. Kdo českou a polskou politiku sleduje, jistě to pochopí.

Kolem deváté někomu z nich zapípal mobil - přišla mu zpráva, že italská agentura právě oznámila smrt Jana Pavla II. Zpráva nebyla pravdivá, ale to jsme samozřejmě nemohli vědět.

Zemřel člověk, který jí byl blízký přes okázalost vatikánských sálů a přesto, že ho osobně neznala

Zábava zmlkla, nálada u stolu poklesla k bodu mrazu. Oba pánové mlčeli a dívali se kamsi stranou, moje kamarádka Anka se zarputile dívala do stolu a stírala slzy.

Neobratně jsem se ji pokoušela utěšit, mluvila jsem o tom, že Svatý otec byl už hodně nemocný a že se smrti jistě nebál. Mlčela, jen se na mne smutně podívala, a pak řekla: "My radši půjdeme."

"Stejně s námi dneska asi už nic nebude," dodal její manžel. A odešli.

Hluboký žal lidí, které znám dlouho a které rozhodně nelze označit za nějaké bigotní fanatiky, mi byl velmi srozumitelný.

Polsko přece prostřednictvím osoby papeže stálo na pomyslném piedestalu, váha osobnosti Jana Pavla II. a jeho působení dodávaly váhu i jeho zemi.

A vlastně celé postkomunistické části Evropy, vždyť jeho příspěvek ke zhroucení komunismu mohou pomíjet jen lidé opravdu zaslepení. Nástup nového papeže velmi pravděpodobně zaměří pozornost světa někam jinam.

Není na tom nic strašného, komunismus je opravdu pryč a problémy většiny našeho regionu jsou jiné než totalitární režim. Aspoň zatím. Jenže ty Ančiny slzy netekly kvůli Polsku, které odchází z výsluní zájmu, netruchlila kvůli politice.

Plakala kvůli laskavému starému muži, který víc než čtvrt století věnoval službě lidem. Zemřel člověk, který jí byl blízký přes okázalost vatikánských sálů a přesto, že ho osobně neznala.

Myslím na ty slzy, když čtu všelijaké takzvané analýzy, které vypočítávají klady a zápory zesnulého Jana Pavla II., a nenávistné diskusní příspěvky na internetových fórech.

Připomínají mi někdejší novinovou diskusi o tom, zda nebylo nespravedlivé, když papežovu návštěvu platil československý stát, ačkoliv si ji vlastně měli zaplatit jen věřící.

Narazila jsem také na prapodivné hodnocení lidoveckého návrhu, že by státní budovy měly být v den pohřbu Jana Pavla II. vyzdobeny smutečními prapory: prý si tak lidovci chtějí přihřát svou stranickou polívčičku.

Jak krkolomně lidé dokážou uvažovat! Odešla jedna z největších osobností 20. století, hvězda první velikosti - a my se budeme dohadovat, zda nemá připomenutí jeho skonu přinést nějaký prospěch jedné politické straně?

Myslím, že všechny ty více či méně otevřené projevy nechuti ke katolické církvi, které se nyní soustřeďují na osobu zemřelého papeže, vyjadřují jediné: velkou vnitřní nejistotu svých původců a jejich hluboký odpor k víře jiných.

Ale čemu bych se vlastně měla divit, když podle výzkumů veřejného mínění věří v české společnosti v Boha méně lidí než v UFO?