Viktor Šlajchrt redaktor týdeníku Respekt

Bylo mi čtyřicet, valnou část života jsem se zabýval knihami a mnohokrát jsem u různých autorů četl chvalozpěvy na vůni chleba.

Moc jsem jim nevěřil - jako by se v nich prohnaný literát vytahoval svým smyslem pro poctivé a prosté hodnoty života na kolegy, kteří dávají přednost ančovičkám, likérům a suchému šampaňskému.

Chuťové zážitky jsou prchavé, nedají se změřit ani porovnat s nějakými etalony, které by je uchovaly v nezměněném stavu

Znal jsem jen socialisticky znormované bochníky, které vypadaly, voněly a chutnaly jako dřevotříska. Ale pak přišla svoboda. Chléb ze soukromých pekáren se najednou opravdu rozvoněl a rohlíčky začaly křupat.

Jeden z mých vesnických sousedů se v místní hospodě rád opájí nostalgií. Poručí si párek, zakousne se, zkřiví tvář a zvolá:

"Vždyť se to nedá jíst! To za komunistů, to byly párečky, sliny se sbíhaly a srdce se smálo, ale z tohohle vysáli kapitalisti všechnu chuť!"

Hostinský se jen culí. Ví, že se chlapi přidají a také si objednají párek, aby si mohli zaskuhrat. A oni zase vědí, že si pochutnají, neboť uzeniny mívá výtečné. I chleba tu bývá dobrý.

Všiml jsem si, že na něj soused nikdy nenadával, a tak jsem jej jednou zkusil pochválit. Upřel na mne nevěřícný pohled.

"Cože?" zařval. "Chleba že se zlepšil? Vždyť je ošizený, samá bublina! Za komunistů člověk věděl, že do něčeho kouše, ale tohle je nadejchaný nic."

Nadšení z pečiva mi tenkrát v devadesátých letech vydrželo jen pár měsíců. Nemyslím, že by se pak pekaři zhoršili, spíš jsem si rychle zvykl. Chuťové zážitky jsou prchavé, nedají se změřit ani porovnat s nějakými etalony, které by je uchovaly v nezměněném stavu.

V Sévres u Paříže mají pod skleněnými poklopy jen platiniridiové metry, litry a kilogramy, ale nic k zakousnutí.

A tak s klidem prohlašuji, že žádné buřty nemohou být lepší než flaksovité špekáčky, které jsme si jako začínající kovbojíčci opékali nad ohněm v půli šedesátých let.

Že se ani nejlepší plzeň nevyrovná nakyslým venkovským desítkám, které jsme ochutnávali jen kradmo, protože nám ještě nebylo osmnáct.

I tehdejší prezident Novotný působí s odstupem čtyřiceti let málem roztomile, byť na Hradě přespával v ložním prádle po Clementisovi, kterého pomáhal zavraždit.

Za jeho časů ovšem ve společnosti vládla ta nejsilnější gastronomická nostalgie, s jakou jsem se kdy setkal. Ožíval v ní ztracený ráj demokracie provoněný lahůdkami první republiky.

Když jsem se minulý týden - ráno po aprílovém vítězství české levice - zakousl do chleba, jako bych v něm ucítil dřevotřísku. Ale připouštím, že to mohl být jen podmíněný reflex.