Josef Mlejnek politolog

Tehdy stál v čele obrovské říše, a klaněly se mu i tisíce intelektuálů v zemích, které si ještě nepodrobil. Byl pro ně jasným sluncem, novým bohem, co konečně přivede lidstvo ke štěstí.

A jeho obraz člověka, jenž se povýšil na boha, vtloukala propaganda do hlav těm, které potkalo to velké neštěstí žít přímo v zemi, kde zítra mělo znamenat již včera.

Papež přijel a milionovým zástupům sdělil zdánlivě prosté Kristovo: 'Nebojte se'

Někteří tomu věřili, jiní ne, část prozřela až v gulagu, jiným ani tato zkušenost nestačila. Sovětský komunismus ovládal velkou část světa a přímo zahubil milióny lidí - při popravách, při uměle vyvolaných hladomorech, v koncentračních táborech.

K hlavním terčům komunistické genocidy patřila církev. V rudé říši byli její představitelé popravováni, vězněni, zatlačeni do podzemí podobně jako první křesťané ve starém Římě.

Do povolených církevních struktur režim prosazoval spíše kolaborující figurky, jež měly dosloužit, než víra, tento přežitek minulosti, vyhasne i v té poslední babičce, na jejíž převýchovu bylo škoda utrácet prostředky, tolik potřebné pro budování komunismu.

Po Stalinově smrti sice masové represe ustaly, nicméně i tak komunismus zůstal tuhou diktaturou, kasárnami, z nichž šlo uniknout jen s nasazením života a které se tvářily, že tu budou navěky. Papežové nadále divizemi neoplývali.

Hlavní zbraní doby se staly rakety s jadernými hlavicemi - vojenský souboj komunismu s kapitalismem se rovnal zničení života na celé planetě, splýval s hrozivými obrazy z Apokalypsy.

V roce 1978 se stal papežem krakovský arcibiskup Karol Wojtyla. Polák, člověk, jenž velmi dobře znal povahu komunistického režimu. V Polsku si jako v jediné komunistické zemi církev uchovala značnou autonomii, leč její uhájení vyžadovalo též každodenní tvrdý boj.

O rok později nový papež Jan Pavel II. své Polsko navštívil - Kreml naléhal na polské komunisty, aby papežovu cestu nepovolili, ti si však neodvážili vlastním "dělníkům a rolníkům" něco takového udělat.

Papež přijel a milionovým zástupům sdělil zdánlivě prosté Kristovo: "Nebojte se."

Rok poté povstalo v Polsku milionové opoziční hnutí Solidarita, které donutilo režim k vyjednávání a k ústupkům. "Před papežem jsem dal dohromady desítky, maximálně stovky, po něm miliony," přiznal mnohokrát Lech Walesa.

Solidaritu zahnal do podzemí vojenský puč generála Jaruzelského. Komunisté museli nakonec použít metod jihoamerické vojenské junty, aby si udrželi slábnoucí moc.

Pád prohnilého zřízení, jehož ideologii už nikdo nevěřil a které nemělo svým poddaným co nabídnout, se však již nedal zastavit. Boží mlýny melou sice pomalu, zato jim patří poslední slovo.

Patnáct let poté Jan Pavel II. odcházel z tohoto světa provázen modlitbami milionů, za zpěvu a modliteb tisíců přímo pod okny, s četnými výrazy úcty od představitelů jiných náboženství i od ateistů.

Když Stalin v březnu 1953 upadl do kómatu, jeho nejbližší spolupracovníci se ho sice báli takříkajíc dorazit, čekali však s nadějí, že konečně zemře.

Každý z nich se totiž kdykoliv mohl ocitnout v drtivém soukolí represivní mašinérie, kterou spolu se svým sluncem Stalinem pomáhali vybudovat. Stalin tak umíral zcela sám, bez pomoci, lze říci, že pošel jako starý pes.

Kdyby dnes mohl na chvíli obživnout, možná by pochopil, kolik má papež divizí…