BBCCzech

Páteční sněmovní schůze, na níž se hlasovalo o návrhu vyslovit nedůvěru vládě, měla znaky dramatu. Foyer sněmovny se hemžilo novináři bleskurychle obsypávajícími každého z protagonistů koaliční krize, který se mezi ně vypravil.

V jednacím sále bouřily emoce, hučelo se, syčelo se, bouchalo se do stolu. Na řadu přišla i silná slova, třeba když se lidovecký předseda Miroslav Kalousek obrátil na Stanislava Grosse s výzvou, aby si koaliční spolupráci nebral jako rukojmí a neničil ji jen proto, aby zůstal ve funkci a ukončil ji větou:

"Nemáte takovou hodnotu, i když na tu jednu misku vah vedle své vlastní osoby položíte i účetní hodnotu nevěstince paní Barkové."

Ve vzrušené atmosféře se poslanci občas dopustili komplikovanější metafory než asi měli v úmyslu. Předseda komunistického klubu Pavel Kováčik třeba poslancům vysvětlil:

"Tuto kaši jsme vám, vážení kolegové a také vážení občané, neuvařili my. Nebudeme ji tady také za někoho chladit, vylizovat nebo dokonce jíst."

Základní ingredience dramatu však té schůzi chyběla - od začátku bylo totiž zřejmé, jak to hlasování dopadne, jakkoliv se komunističtí poslanci skutečně snažili vyvolat dojem, že se rozhodují až na poslední chvíli.

Před hlasováním si dokonce vzali půlhodinový time out na poradu. Vlastně se jim není co divit - ještě se jim v porevoluční historii nestalo, aby jejich rozhodování bylo tak ve středu zájmu, aby širší veřejnost čekala na jejich vyjádření.

A téhle své "hvězdné chvíle" se snažili využít jak jen to šlo. Na všechny strany rozdávali zastřené invektivy, Miroslavu Kalouskovi děkovali za to, že svěřil osud vlády do jejich rukou, vícekrát se hrdě přiznávali ke svým zásluhám o zvolení Václava Klause prezidentem.

Do kontrastu k údajné ušpiněnosti ostatních dávali vlastní čistotu - třeba to lidé do voleb nezapomenou. Své od nich samozřejmě schytal i předseda vlády, jehož si na paškál brali i mnozí další řečníci.

Těžko říci, zda mu to mohlo nějak výrazně uškodit. Premiér totiž poslední dobou nepotřebuje politickou konkurenci na to, aby ničila jeho reputaci - vystačí si sám.

Stanislav Gross je nejmladší předseda vlády v historii samostatného Česka. Způsob, jakým přistupuje k současné vládní krizi, ale jako by odpovídal spíš politikovi těsně před penzí, který už před sebou nemá perspektivu delší než pár měsíců a dělá všechno pro to, aby ten čas prožil ve funkci co nejvyšší, bez ohledu na to, co přijde po tom.

Podobně i Stanislav Gross obětoval, nebo přinejmenším vážně ohrozil, svou budoucnost v české politice jen pro to, aby svou vládu udržel při životě o trochu déle.

Navíc je docela možné že ztratí obojí - vládu vší snaze navzdory neudrží a politicky se zničí. Winston Churchill po uzavření Mnichovské dohody řekl, že Británie si mohla vybrat mezi ctí a válkou a rozhodla se tak, že ztratila čest a bude mít válku.

O českém premiérovi by se dalo říci něco podobného. Co všechno tedy Stanislav Gross obětoval?

Přežití své vlády učinil závislým na blahovůli komunistů. Říká sice, že se od nich nenechá vydírat, těžko si ale může myslet, že by za to, že vládu podrželi, komunisté nic nechtěli.

Každopádně tím, že jejich nepřímou podporu přijal, s tím Stanislav Gross projevil jakési zásadní srozumění.

A komunisté ho také už úkolují, ve čtvrtek jejich místopředseda Vojtěch Filip v Interview BBC řekl, že Grossův kabinet musí do měsíce předložit návrh zákona o majetkových přiznáních a o střetu zájmů a jeden z nich spojit s hlasováním o důvěře.

To by ze strany sociálních demokratů sice nebyl faktický programový ústupek - majetková přiznání prosazují dlouhodobě - nicméně by to tak vypadalo.

Nikde ale není psáno, že by tenhle požadavek byl jediný. KSČM ovšem není jediná politická síla, která z Grossova postupu profituje. Velkou radost jistě mají i premiérovi konkurenti uvnitř ČSSD - Stanislav Gross totiž svou ochotou opřít se o komunisty fakticky naplňuje jejich program a totálně znevěrohodňuje ten svůj.

Modernizační plány, s nimiž se nechal zvolit do čela sociální demokracie, se mu podařilo popřít v s rekordní rychlostí, týden od sjezdu ČSSD už je z nich čistá fikce.

To může mít zničující dopad na jeho vlastní politickou základnu, z reformního tábora v ČSSD se stává nefunkční a nevěrohodná politická síla.

Je docela možné, že ve prospěch svého premiérství Gross obětoval funkci předsedy strany, což se za současných okolností dá skutečně těžko pochopit.

Velice snadno pochopitelný je naopak postup komunistické strany. Té se podařilo udělat z nouze ctnost. Před hlasováním o nedůvěře v KSČM došlo k rozkolu - část strany - včetně předsedy Grebeníčka - chtěla vládu potopit, část ji chtěla podržet.

Nakonec komunisté přišli s obojakým řešením, které jim ovšem přináší nečekanou výhody. Grossovu vládu pravděpodobně nakonec stejně pošlou k vodě - zřejmě se tak stane velmi rychle, někteří komunističtí představitelé hovoří o tom, že postup poslanců za KSČM při pátečním hlasování byla jen jakási úklona směrem ke spolustraníkům, kteří si pád vlády nepřejí.

Každopádně ale komunisté získali víc, než kdyby proti Grossovu kabinetu hlasovali od začátku. Padla jakási psychologická bariéra - nějaká vláda se o ně opřela - a je jedno, jak krátkodechý ten kabinet bude.

Navíc tím byla posílena ta skupina, která si - jak politici rádi říkají - umí představit dlouhodobější spolupráci s komunisty založenou na pevnějším základě, tedy levice v ČSSD.

Současná krize může přinést významné zisky i prezidentovi Václavu Klausovi, který v pátek Grosse vyzval, ať mu slíbí, že s obměněnou vládou vystoupí před sněmovnu se žádostí o důvěru.

Premiér na to reagoval s tím, že takový požadavek je nad rámec Ústavy, což je pravda.

V situaci, kdy se mluví o historické krizi, a kdy se komunisté skutečně dostávají k jakémusi podílu na moci, ale pro značnou část veřejnosti, která je naladěna protikomunisticky, přestávají být ústavní zvyklosti důležité.

Prezident se pak logicky jeví jako zachránce, který přichází na scénu v posledním okamžiku. Zároveň tak ale vzniká i další precedent použitelný v klidnějších dobách - pokud Václav Klaus svůj požadavek prosadí, nebo pokud jej alespoň významná část politiků přijme jako legitimní, zase se o kousek posune hranice prezidentova vlivu.

Kdyby Stanislav Gross včas rezignoval, měl by před sebou alespoň perspektivu předsedy významné opoziční strany, tu teď nemá zdaleka jistou.

Posílil komunisty, posílil Václava Klause. Stal se premiérem závislým na podpoře komunistů a dost možná se z něj stane premiérem, který ani komunistům nebyl dost dobrý.

Řečeno s Rychlonožkou z Rychlých šípů: "Deset metrů na vozíčku, třicet metrů po nose, to se mi to vyplatilo."