Zdeněk Lukeš historik architektury

Udělují je spolky, sdružení, různé akademie, instituce často dosti pochybné a samozvané, ba dokonce i sám stát.

Nic proti tomu, jde-li o ty spolky a sdružení, ať už se nazývají jakkoli, ty ať si udělují svým členům nejrůznější metály podle chuti.

Pokud se ovšem jedná o barnumskou televizní show, kde si na malém domácím písku hrajeme na Hollywood, vrhá to na celou akci podezřelé světlo

U státních cen jsem vždy na rozpacích: byl to především totalitní režim, který s gustem oceňoval umělce za jejich loajalitu, ať už tu předchozí nebo tu budoucí - "z vděčnosti".

Dnes sice žijeme v relativně svobodném světě, ale přesto mi ty "státní ceny" nesedí. Medaile bych zkrátka raději nechal na těch spolcích.

Takže tedy, nemám nic proti tomu, aby si nejrůznější sdružení rozdávaly ceny, diplomy, ba i lvy a různé další atributy. To však nemusí automaticky znamenat, že tito nositelé získají prestiž u publika.

A tady už má hrát roli respekt organizace, která své ceny udílí. Bude-li takovou reprezentovat mizerný teoretik se špatnou pověstí a navrch ještě zápisem ve svazku agentů státní bezpečnosti, pak nemají jeho diplomy, čestná uznání a další propriety žádnou váhu.

Totéž platí pro nejrůznější takzvané akademie, které kdosi v pozadí najmenoval podle nejasného klíče, často zjevně tak, aby mohl celý proces sám řídit, jak mu to vyhovuje.

Další pochybnosti ve mně budí způsob prezentace udílení mnohých těch metálů. Jde-li o věcný a důstojný akt, těžko lze něco namítat.

Pokud se ovšem jedná o barnumskou televizní show, kde si na malém domácím písku hrajeme na Hollywood, vrhá to na celou akci podezřelé světlo.

Myslím, že tvůrci, kterým o něco jde, by měli programově takové akce ignorovat. Jinak se stávají loutkou v rukou entertainerů, bavičů, eskamotérů zábavního průmyslu i sponzorských firem.

To není žádný útok na sponzory kulturních podniků, jejichž role je neoddiskutovatelná. Těm nechť je poděkováno a ti nechť jsou velebeni.

Umělci ale ať raději zůstanou skromně v pozadí, není nutné, aby podstupovali proces sebeponižování a poskakovali po scéně, jako vděčný psík, který čeká, až mu páníček podá kostku cukru.

Nakonec ji dostane, ale až poté, co publiku předvede pár trapných tanečních.