Jaroslav Veis publicista a poradce místopředsedy Senátu

To jsou ty nejznámější - ale co víte třeba o nachové revoluci?

Příčinou náhlého nárůstu barevných revolucí jsou kromě šířícího se prostoru svobody a demokracie i trivializovaná média

Pokud o ní nevíte nic, netrapte se - údajně se tak začíná říkat nástupu demokracie v Iráku a autorem pojmenování má být sám George W. Bush, který v Bratislavě po setkání s Vladimírem Putinem pronesl větu:

"V nedávné době jsme byli svědky dalších mezníků v dějinách svobody: růžové revoluce v Gruzii, oranžové revoluce na Ukrajině a nachové v Iráku."

Revoluce se ovšem pouze nevybarvují, získávají také kořeny, a to doslova, neboť jsou spojovány s vegetací, převážně kvetoucí.

Pramátí byla karafiátová revoluce v Portugalsku v roce 1974, kdy se tam ujala vlády levice, nejmladší je cedrová z Libanonu: tak se totiž říká demonstracím po atentátu na vůdce opozice Rafika Haririho.

Rostlinné jméno má však i ta kyrgyzská - jednou je tulipánová, jindy citronová.

V české kotlině barevné revoluce nemáme, pokud se tedy neztotožníme s názorem jednoho novináře, který za žlutou revoluci označil razantní snahu firmy Student Agency ovládnout autobusy této barvy dopravu na trase Praha-Liberec a zpět.

Naše nejslavnější revoluce dostala jméno po materiálu - je sametová. Cynici si ji ovšem překřtili na "plyšák".

Naskýtá se přirozeně otázka, proč ten náhlý výron barev. Po staletí se přece revoluce obešly s názvem daným ideologií - francouzská buržoazní, případně velká říjnová socialistická.

Bylo to proto, že se těmhle revolucím právem říkalo krvavé - a tam je upřímně řečeno k dispozici barva jen jediná?

Snad - jenže stejně upřímně řečeno v té nachové revoluci Irákem proteklo hodně krve a bojím se, že ještě proteče.

Hledání důvodů pro nová označení procesů dějinných a politických změn bude jistě nějakou dobu trvat a nalezené či dedukované příčiny nebudou vždy zcela zřejmé.

U karafiátové revoluce je to jasné: portugalští studenti strkali tyto květy v gestu až revolučně kýčovitém vojákům do hlavní pušek.

Na Ukrajině zase všichni věděli, že tuhle barvu má Juščenko rád. A jak je to s tím naším sametem všichni dobře víme, i když leckdo soudí, že to byl omyl a použit měl být spíš kartáč rejžák. Ale co s tou žlutou nebo nachovou?

Někde prý hraje roli prostě to, co je na místě k dispozici. V částech Kyrgyzstánu tudíž revoluce nebyla všude žlutá nýbrž taky růžová.

V Libanonu by se zase revolučním masám těžko vysvětlovalo, že se mají zaštítit něčím jiným než cedrem.

Nedej bůh, aby se na Novém Zélandu někdo zbláznil a rozpoutal revoluci tam. Nepochybně by se jí po světě říkalo kiwi.

Leč o malinko vážněji: soudím, že podstatnou příčinou náhlého nárůstu barevných revolucí jsou kromě šířícího se prostoru svobody a demokracie také trivializovaná média.

Revoluce v zemi, kterou průměrný televizní divák hledá na mapě obtížněji než oblíbený jogurt na regálu supermarketu, musí prostě mít, abych tak řekl, své rychle rozeznatelné logo. Jinak nebude nikdo tušit o co jde.

Zatím je barev dost, jenže co když se nám svoboda a demokracie začnou šířit víc, než jsme si kdy dovedli představit? Bude náš televizní divák ochotný ještě rozeznávat další revoluční valéry?

Skoro bych se bál, že se soustředí spíše na ty jogurty.