Jaroslav Jírů publicista

Prodloužili ji o několik týdnů a rád jsem konstatoval, že tam v poslední den bylo opravdu plno.

Nejsem výtvarný kritik, ale některá údobí, v nichž Hoffmeister pracoval, znám jako historik, a jiná jsem zase prožil, a tak snad mám právo na určitý soud.

Chudák Hoffmeister, narodil se příliš brzy, sežehla ho Říjnová revoluce - a umřel zase příliš brzy, nedožil se svobody

Především bije do očí, jak talent Hoffmeistera karikaturisty - a tím byl především - rozkvetl v tolerantním ovzduší první republiky. Nikdo nenakreslil Masaryka, Čapka a Nezvala tak mistrně, jako on, laskavě, vtipně a noblesně.

Ale současně lze litovat, jak křivky jeho skic ohavně poznamenala 50. léta, i když se nikdy nesnížil k Pelcovým nechutnostem, ale bylo to jen o fous.

Hluboce na mne zapůsobil stesk jeho koláží vytvořených po roce 1969. Adolfu Hoffmeisterovi se po srpnu 1968 zhroutil svět, zachvátil ho pocit, že šel celý život po slepé cestě. Nemohl se z toho již vzpamatovat, bylo již pozdě.

To všechno třeba lépe posoudí povolanější. Mne však z celé výstavy nejvíce zaujaly Hoffmeisterovy deníky, jakési efemeridy, pečlivě vedené s nesmírným smyslem pro detail.

28. července 1970 šel Adolf Hoffmeister na prověrku na ÚV KSČ. Odehrála se v pátém patře, ve dveřích číslo 3 ve 13:00 hodin, jak neopomněl poznamenat.

Na chodbě se tam potkal s Vladimírem Brettem a správně vytušil, že to poznamená chod věcí příštích. A nemýlil se, Brett byl v komisi, která Hoffmeistera vyloučila z KSČ.

To nebylo prosté setkání, to byly dějiny té doby v kostce. Adolf Hoffmeister, ten elegantní bonviván, přítel Picassa, Dalího, Aragona, kterému se podařilo proplout stalinskými hrůzami jako lesknoucí se vážce.

Neměli ho rádi. Jak mi později vyprávěl jeho spolupracovník Fedor Balló, podobalo se Hoffmeisterovo odvolání z Paříže v roce 1951 nebezpečně předvolání k výslechu.

Nevím o tom nic, ale myslím, že musel v té době prožít hodně bezesných nocí a bát se, že mu někdo ráno prudce zabuší na dveře. Potkalo ho to až v roce 1970 a ten člověk se jmenoval Vladimír Brett.

Říkali, že to byl "odborník na francouzskou literaturu", ale ta chudinka za to nemohla. Byl to mstivý škrabálek, který otravoval studenty svými suchopárnými výpotky o Bérengérovi, ale ten "mistr politické písně" za to také nemohl.

V roce 1969 se vydal Brett do Paříže, aby přesvědčil Aragona, že Československo není Biafrou ducha, ale miluje Leonida Brežněva.

Brett versus Hoffmeister, to byl jeden z obrazů normalizace, to byl ten rok 1970.

Chudák Hoffmeister, narodil se příliš brzy, sežehla ho Říjnová revoluce - a umřel zase příliš brzy, nedožil se svobody a nemohl se vrátit ke svým brilantním karikaturám.

Hoffmeisterův Václav Klaus, ty přimhouřené oči, ten bílý knír jedním tahem, už to v duchu vidím... Škoda.