Ljuba Václavová režisérka a dokumentaristka

Policie rozdělila dav a bezchybně z něj začala vybírat děti disidentů, ekologické aktivisty, blížilo se vodní dělo, příslušníci vyzývali k rozchodu, nebylo už kam utéct.

V tom zmatku jsem uviděla invalidní vozík a na něm doktorku Neumannovou, člověka, který se narodil s dětskou mozkovou obrnou.

Dnes každé handicapované dítě ze zákona může navštěvovat normální školu, ale zákon už nezajišťuje za jakých podmínek

Vendulka, jak jí říkali kamarádi, vystudovala historii a učila ji naše děti na bytových přednáškách. Nechápala jsem, jak jí sem někdo rozumný mohl vůbec přivést, ale než jsem mohla něco říci, promluvila ona - pomalu a těžce:

"To je jen voda a když nás zavřou, zase nás pustí."

Představila jsem si, co si musela za svůj život prožít, co si prožili lidé, kteří ji uchránili před životem v ústavu a začala jsem se smát jako všichni okolo, kteří ji slyšeli…

Dnes už to zní divně, ale tehdy, před šestnácti léty, téměř všichni lidé s postižením žili v ústavech. S tím, že by mohli žít mezi námi, na svobodě, nikdo nepočítal.

Stačí se zamyslet nad tím jak bylo vybudováno pražské metro - zcela asociálně, pro přepravu pracujících z místa bydliště do místa práce a zpět, zcela bez ohledu na přepravu lidí na vozíku, nevidomé, seniory, ale i na matky s kočárky.

Ještě v prvních letech po revoluci argumentovali úředníci proti nařízení o bezbariérových úpravách na komunikacích a v budovách tvrzením, že jsou zbytečné, protože u nás žádní invalidé nejsou. To jen cizinci sem vozí své vozíčkáře...

Vůle společnosti integrovat své handicapované tady ale byla, a proto mohly vzniknout zákony, které umožnily zakládání různých občanských sdružení a institucí na pomoc handicapovaným. Díky jim dnes žijí mezi námi tisíce takových dětí i dospělých.

Dnes se slovo integrace stalo módním a nejsem si jista, že každý, kdo se jím ohání, ví přesně co znamená. Naše generace jej ještě znala spíše jako matematický pojem, socialističtí ekonomové pak jako sbližování národních hospodářství států RVHP.

Význam slov se ale s časem mění. Podle dnešní módy integrace znamená, že každý se může, měl by se zařadit do celku. Integrace se ale může lehce zaměnit v asimilaci, tedy naprostému přizpůsobení jedince celku a to tak, že ztratí svou osobitost a musí splynout s většinou.

S tím problémem přišli hned po listopadu 89 tehdejší představitelé romské menšiny - Emil Ščuka tehdy upozorňoval na fakt, že naše většinová společnost nechce Romy integrovat, ale asimilovat.

Co je ale platné asimilovanému Cikánovi jeho přijetí naší kultury, stane-li tváří v tvář rasistovi, když jeho kůže a vzhled zůstanou jiné než je vzhled většiny?

I handicapovanému člověku zůstane jeho handicap a nikdy nebude zcela stejný jako jeho zdravý spolužák nebo spolupracovník. Proto mechanické zařazování lidí s handicapem do společnosti zdravých bez asistentské pomoci je sporné.

Dnes každé handicapované dítě ze zákona může navštěvovat normální školu, ale zákon už nezajišťuje za jakých podmínek. Ta podmínka je přitom jasná - potřebuje asistenta.

Každá nadace, která podporuje občany s handicapem, dává peníze na školní asistenty pro handicapované děti, na asistenty na domácí péči, ale to zdaleka nestačí. Léta připravovaný zákon, který by zajistil péči o občany s postižením, stále není.

A tak slovo integrace, kterého má dnes každý státní úředník plná ústa, ztrácí na významu. To by nakonec bylo jedno, význam slov se časem mění, ale život lidem utíká. Zdravým i handicapovaným.