Jiří Peňás kulturní publicista a redaktor časopisu Týden

To napsal spisovatel Karel Pecka na jaře roku 1990, když se ohlížel po osobnostech, které se nedožily právě získané svobody, jíž přitom, tak se domníval Pecka, právě oni "pokládali nezapomenutelné základy".

Dnes už skoro deset let nežije ani pomalu zapomínaný Karel Pecka a čas zrelativizoval a podemlel kdejaké soudy a základy. Co se totiž vlastně dnes ví o těch "třech mušketýrech" nebo v čem se na ně snad navazuje? Ale takhle se ptát nemá asi smysl.

A pak se mi vybaví toto: Polibek na usměvavá ústa. Tak se jmenuje Černého dantovská studie, v níž básníka Božské komedie nazval 'zákonodárcem lásky'

Tuto sobotu uplyne sto let od narození jednoho z oné mušketýrské trojice, literárního kritika, historika, překladatele a především ve všem všudy ohromujícího vzdělance, Václava Černého.

Ranní fejeton asi není tím pravým místem k vyjmenovávání desítky prací, které jsou s jeho jménem spojeny, esej, překladů a edicí.

Nebudu zde ani připomínat polemiky nad jeho trojsvazkovými Paměťmi, především třetím dílem, v němž způsobem, jenž tu nemá obdoby, posoudil poválečnou českou společnost.

A nemám ani ambici říct, zda skutečně platí, že Černý je se Šaldou největším kritikem, co jich česká kultura měla, protože oba jsou v těchto věcech mimo kategorie.

A doufám, že ani není nutné připomínat, že to byl člověk, jemuž komunistický režim soustavně kazil život a když v roce 1987 umíral, byla všechna jeho díla na indexu a pro oficiální kulturu, školy, univerzity jako by nikdy neexistoval.

Jak tedy ale Václava Černého připomenout a nemít zároveň pocit, že mravenec se tu snaží napsat o slonovi, kterého přitom nikdy neviděl celého, jenom tak tuší jeho objem.

Černý, tak jako Patočka a Bedřich, Fučík byli muži "staré školy", klasického, do hloubky zakořeněného vzdělání, které ještě stálo pevně v 19. století nebo spíš vůbec v evropské tradici, tedy v přesvědčení, že vše musí mít svůj fundus, pevné podloží.

To, co znali, ovládali dokonale, co neznali, nemělo pravděpodobně ani valnou cenu. Narodili se za monarchie, ale mentálně byli spojeni s první republikou, přičemž především Černý nikdy nepřestal být jejím kritickým obhájcem a vykladačem.

Zemřeli v letech asi nejhlubšího kulturního a mravního úpadku, tedy za normalizace, kdy se zdálo, že všechno, z čeho vyrůstali, je v troskách.

Zůstalo po nich rozsáhlé dílo, ale už mnohem méně fotografií a vlastně nevím o jediném filmovém záběru, kde byli tito muži natočeni. A doposud si říkám, jaká je to škoda, že v osmdesátých letech nikoho pravděpodobně nenapadlo vzít kameru či aspoň magnetofon a vypravit se za profesorem Černým.

Takhle si "zahrál" pouze v dnes tak oblíbeném Majoru Zemanovi, v němž jej herec Miloš Nedbal ztvárnil žlučovitého starce, profesora Brauna, který pronáší výrok o "komunistech na lucernách" – tedy výrok, který Černému vložila kdysi do úst sama Stb a tady, vlastně na domácí půdě, byl znovu "zpopularizován".

Seriál de facto skandalizoval člověka, který ale oficiálně neexistoval. Ale to jen tak na okraj.

Když se řekne Václav Černý, mám dvě okamžité asociace: jednak ten zvláštní stav z několika dnů a nocí v roce 1987, kdy jsem měl půjčený třetí díl Černého Pamětí, které vydal ve svém nakladatelství Josef Škvorecký.

Nevycházel jsem ven a jen četl, dělal si poznámky a měl jsem jistotu, že toto musí číst nutně každý, protože pak to ten na lži založený režim už nemůže přežít. A skutečně dlouho to nepřežil, i když asi ne vlivem masové četby Pamětí.

A pak se mi vybaví toto: Polibek na usměvavá ústa. Tak se jmenuje Černého dantovská studie, v níž básníka Božské komedie nazval "zákonodárcem lásky". Taková něžnost nejde asi moc dohromady s představou přísného profesora. Ale věřím, že Václava Černého vystihuje.