Pavel Klusák hudební kritik a redaktor časopisu Týden

Podávat přiznání k dani, udržovat v technické způsobilosti svůj počítač a v horším případě ho dokonce rozumně obnovovat, a vůbec provádět rozmanité organizační tance kolem vlastní práce.

Je pak s podivem a docela nápadné, když se někdo připoutá k této méně atraktivní části práce víc, než by se zdálo nutné.

Právě aura osobitosti, která činí každé autorské dílo nezaměnitelným, je kamenem úrazu pro velké společnosti, kdysi dobré šiřitele hudby

Myslím na to, když se mi v těchto týdnech scházejí zprávy, kolik prvotřídních světových muzikantů zase odešlo od velkých vydavatelů a rozhodlo se vydávat nákladem vlastním.

Do Česka nyní přijíždějí koncertovat Einstürzende Neubauten, německá kapela, jež se vypracovala od industriálních rebelů ze Západního Berlína až na globálně uznávané šarmantní šansoniéry, zabudovávající do svých skeptických songů navíc motory a potrubí.

Neubauten, v čele se zpěvákem Blixou Bargeldem, projektují svou samostatnost až s okázalou chutí, s germánskou systematičností tu vzniká utopická říše, kdy si hudebníci pouštějí k tělu příznivce za smluvený obnos a v rituálně uskupených setkáních. Je v tom cítit tatáž hypnotická nesmlouvavost, jako když vytloukají rytmus do traverzy.

Jednodušeji projektují svou samostatnost muži, kteří přišli z jazzového světa a dnes jsou jazzmany jen natolik, nakolik chcete jejich osobitou hudbu považovat za jazz.

Právě aura osobitosti, která činí každé autorské dílo nezaměnitelným, je kamenem úrazu pro velké společnosti, kdysi dobré šiřitele hudby, dnes už čím dál častěji strašáky, kteří běhají za nebohými tvůrci s tabulkovými výpisy, ukazují čísla prodaných nosičů a ptají se, proč nechtějí vytvářet něco, co by chtěl konzumovat každý druhý.

Muzikanti pak namísto odpovědi odcházejí. Kontrabasista Dave Holland hrál už před pětatřiceti lety s Milesem Davisem, dnes je velký autor a kapelník komorní kapely i bigbandu. I tu pitomou Grammy mu americká akademie dala, lepší legitimaci už tedy jazzman těžko sežene.

Přesto dnes cítí, že jinde než na vlastních nohou nemůže vydávat takovou hudbu, jakou slyší ve svých představách: pro svou novou edici má název „Dare2" tedy troufalost.

Hrdinkou roku se pro americký jazz stala skladatelka a dirigentka Maria Schneider. Proč? No, vydat vlastním nákladem trio nebo kvartet není tak strašné, to se dá přinejhorším nahrát v garáži, ale zkuste to s autorským projektem pro symfonický orchestr.

Maria Schneider dokázala celou věc předložit svým příznivcům tak, že z příspěvků posluchačů se zaplatil orchestr, koncert i nahrávka: platí za jeden z amerických počinů roku.

V lednu se k poutníkům ve svých vlastních botách přidal i největší objev jazzových devadesátých let, trumpetista, kapelník šesti různých kapel a bytostný homo politicus Dave Douglas. Hluboký i hravý trumpetista nazval své první album, vydané na vlastní značce Greenleaf, Mountain Passages, Horské úseky.

Snad jsme momentálně taky na takovém méně pohodlném úseku cesty: muzikanti, kteří by radši jen hráli, se moří s vydáváním, navíc i ve větších zemích, než je Česko, jsou najednou hůře dostupní, musíme bedlivěji nahlížet pod povrch velkomediálního dění.

Ale snad se díky téhle horské túře za čas vymotáme do krajiny, která bude pro muzikanty azylem a inspirací. Velké společnosti typu Sony BMG už jím dnes nejsou.