BBCCzech

Jádro rozhodnutí Ústavního soudu je zcela racionální a zároveň dává dosti smutné svědectví o stavu české justice. Logická otázka: jak je vůbec možné, že absurdní spor musí projít tolika instancemi, aby se došlo k závěru, že kritik může říkat, co si myslí?

Jan Rejžek o Heleně Vondráčkové napsal, že je mezi signatáři Anticharty - a v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že "se jí zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v 70. a 80. letech tlačili do rádií, do televize, na desky."

Musel se za to omluvit a teď se dostal do kuriózní situace: nejvyšší soudní instituce mu sdělila, že nemusel dělat, co už udělal, takže teď může tak akorát omluvu odvolat, což by působilo poněkud komicky.

Jak sám říká, bylo by to ve stylu senilního staříka z Pyšné princezny a jeho výroku "odvolávám, co jsem odvolal" - a nikdo by se v tom nevyznal. Nejlepší je, nechat omluvu omluvou, což neznamená rezignovat na věc samu.

Helena Vondráčková je rozsudkem "šokována" a chce se obracet k soudu pro lidská práva ve Štrasburku. To je jistě její věc. Z rozhovoru, který poskytla Mladé frontě DNES ale vyplývá, že možná tak docela ví, co činí:

"Celý život jsem pracovala velmi tvrdě, abych lidem přinesla nějaké potěšení, nějaké pohlazení na duši, ale aby mne někdo osočoval, že za to může mafie, to mi připadá absolutně absurdní."

Paní Vondráčková byla režimní normalizační zpěvačka. Její kariéra nepochybně stojí z velké části na tom, že je "schopná profesionálka" ve smyslu českého show businessu. Podstatnou součástí té kariéry byla ovšem také její ochota přijmout nemravné podmínky, které jí nabídl husákovský režim.

Tak jako všechno ve strukturách tohoto režimu, ani populární hudba nefungovala svobodně. Řečeno ekonomickou terminologií, úspěch zpěváků nezávisel na prosté nabídce a poptávce, ale v neposlední řadě na dobrých stycích a na plnění politických zadání.

Úspěch se odvíjel také od skutečnosti, že si "konzument" nemohl svobodně vybrat, co bude poslouchat. Řada hudebníků hrát a zpívat nesměla, protože podmínky nepřijali. Neexistovala tedy svobodná konkurence.

Nikdo nemůže říct, v jaké pozici by dnes paní Vondráčková byla, kdyby si ji všichni nepamatovali z doby, kdy se rozhodla s režimem spolupracovat. Za to se dá říct, že kdyby nespolupracovala, měla by to těžší.

Ústavní soud argumentuje jasně a průhledně, pokud jde o Rejžkův výrok o mafiánech - to slovo se běžně používá pro označení skupiny lidí, kteří utvoří v zájmu zisku neproniknutelné spojenectví, nelámou si hlavu s etickými otázkami a postupně si uzurpují veškerý vliv.

Je to slovo, které vyjadřuje názor toho, kdo je vyslovil - v tomto případě názor na sféru komunistické pop-music. Za názor ve svobodné společnosti nelze nikoho odsoudit.

Problematičtější už je další argumentace: soudce František Duchoň konstatuje, že paní Vondráčková je veřejně známá "mediální hvězda", tudíž musí, podobně jako "veřejní činitelé... akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané". To sice vypadá logicky, ale přesto to není moc jasné.

Zpěvák není politik, ale normální občan, který dělá svou práci. Není vůbec žádný důvod, proč by měl snášet kritické texty lépe, než ostatní. A naopak, není důvod, proč by ostatní - učitelé, vědci, spisovatelé, lékaři atd. - měli snášet kritiku hůř, než zpěváci.

Ve svobodné společnosti by si prostě měl každý zvyknout, že s jeho činy může druhý v médiích polemizovat, a že smysluplná reakce na polemiku je odpověď, nikoli žaloba.