|
Prvenství | |||||||||||||||||||||||||||
První může být pouze jeden. Anebo snad ne? Když nedávno získal Clint Eastwood Oscara za snímek Million Dollar Baby, setkala jsem se mnohokrát se zvláštním jazykovým jevem: podle českých médií Clint Eastwood zvítězil a na hlavu ostatní filmaře porazil. Oproti tomu jeho kolega, Martin Scorsese, autor filmu Letec, v souboji s ním prohrál. A třeba náš Jan Hřebejk už ve finále propadl se svým filmem Horem pádem. Zavádění sportovní terminologie do kulturní oblasti se v posledních letech ustálilo natolik, že si na něj lidé zvykli. Vlastně ho ani neberou vážně, protože všechno začalo docela nenápadně: sportovní zprávy se protlačily ze zadních stran novin na přední místa novinových internetových stránek a začaly docela nenásilně udávat tón všem textům. Svět je nepřehledný, a význam nejrůznějších cen díky tomu stoupl. Zvlášť v kultuře a umění, kde je, jak známo, těžko odhadnout, co opravdu stojí za pozornost. Vznikl logický řetěz úvah: cenu dostane ten, kdo je první. A kdo je první, ten je nejlepší. Ti ostatní, druzí, třetí, padesátí, jsou tedy horší, a pokud chtějí být první, musejí na to šlápnout a nějak se zlepšit. Problém je samozřejmě v tom, že takhle se dá uvažovat opravdu jenom o sportu. Kultura či politika nejsou ring ani hřiště. Někdy to sice tak vypadá, ale upřímně řečeno, podívejme se třeba právě do politiky: myslí si snad někdo, že ten, kdo se stane prezidentem, ergo zvítězí nad ostatními a je tudíž první, je vždycky zároveň nejlepší? Chudák Hřebejk, který propadl ve finále. Podle mediálního tlaku na prvenství musí ještě hodně přidat. A jak teprve musíme přidat my ostatní, kteří jsme nikdy ani do žádného finále nepronikli! Když se zamyslím nad světem, v němž by každý chtěl být pořád jenom první a porážet ostatní, jde mi mráz po zádech. Jednak mi chybí bojový duch a všeho se bojím. Za druhé jsem měla vždycky čtyřku z tělocviku, neboť mi bylo a je srdečně jedno, zda budu první či padesátá. A za třetí, kdo to všechno bude soudit? A pak, nechci žít mezi lidmi, kteří jsou střídavě naduti pýchou nad vítězstvím anebo zdeptáni prohrou. Jsem přesvědčená, že svět se bez vítězství a proher obejde. Položme si otázku: proč začali autoři a po nich i čtenáři a diváci používat sportovní slovník když mluví o kultuře a umění? Osobně myslím, že jde jednak o bezradnost, dezorientaci a pokus vtisknout informačnímu chaosu nějaký řád, ale zároveň i o výraz obdivu k moci. Píšu -li o prvním či nejlepším, rozebírám-li jeho úspěchy, padá odlesk celé slávy i na mě, a já jsem také trochu slavná a úspěšná. A mám tedy moc nad neúspěšnými. Naštěstí v kultuře a umění dlouhodobě platí jiná pravidla a ten momentálně první není vždy vítězem. Nerozhoduje tu porota, ale čas. A dík tomu je jedním z favoritů dějin umění třeba takový Van Gogh, který si z bídy a šílenství uřízl ucho. Anebo Mozart odpočívající v hromadném hrobě ve Vídni. Prostě, totální outsideři. Sláva jim. |
| |||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||