Tereza Brdečková filmová kritička a spisovatelka

Oproti tomu jeho kolega, Martin Scorsese, autor filmu Letec, v souboji s ním prohrál. A třeba náš Jan Hřebejk už ve finále propadl se svým filmem Horem pádem.

Kultura či politika nejsou ring ani hřiště

Zavádění sportovní terminologie do kulturní oblasti se v posledních letech ustálilo natolik, že si na něj lidé zvykli.

Vlastně ho ani neberou vážně, protože všechno začalo docela nenápadně: sportovní zprávy se protlačily ze zadních stran novin na přední místa novinových internetových stránek a začaly docela nenásilně udávat tón všem textům.

Svět je nepřehledný, a význam nejrůznějších cen díky tomu stoupl. Zvlášť v kultuře a umění, kde je, jak známo, těžko odhadnout, co opravdu stojí za pozornost.

Vznikl logický řetěz úvah: cenu dostane ten, kdo je první. A kdo je první, ten je nejlepší.

Ti ostatní, druzí, třetí, padesátí, jsou tedy horší, a pokud chtějí být první, musejí na to šlápnout a nějak se zlepšit.

Problém je samozřejmě v tom, že takhle se dá uvažovat opravdu jenom o sportu. Kultura či politika nejsou ring ani hřiště.

Někdy to sice tak vypadá, ale upřímně řečeno, podívejme se třeba právě do politiky: myslí si snad někdo, že ten, kdo se stane prezidentem, ergo zvítězí nad ostatními a je tudíž první, je vždycky zároveň nejlepší?

Chudák Hřebejk, který propadl ve finále. Podle mediálního tlaku na prvenství musí ještě hodně přidat.

A jak teprve musíme přidat my ostatní, kteří jsme nikdy ani do žádného finále nepronikli!

Nechci žít mezi lidmi, kteří jsou střídavě naduti pýchou nad vítězstvím anebo zdeptáni prohrou

Když se zamyslím nad světem, v němž by každý chtěl být pořád jenom první a porážet ostatní, jde mi mráz po zádech.

Jednak mi chybí bojový duch a všeho se bojím. Za druhé jsem měla vždycky čtyřku z tělocviku, neboť mi bylo a je srdečně jedno, zda budu první či padesátá.

A za třetí, kdo to všechno bude soudit? A pak, nechci žít mezi lidmi, kteří jsou střídavě naduti pýchou nad vítězstvím anebo zdeptáni prohrou. Jsem přesvědčená, že svět se bez vítězství a proher obejde.

Položme si otázku: proč začali autoři a po nich i čtenáři a diváci používat sportovní slovník když mluví o kultuře a umění?

Osobně myslím, že jde jednak o bezradnost, dezorientaci a pokus vtisknout informačnímu chaosu nějaký řád, ale zároveň i o výraz obdivu k moci.

Píšu -li o prvním či nejlepším, rozebírám-li jeho úspěchy, padá odlesk celé slávy i na mě, a já jsem také trochu slavná a úspěšná. A mám tedy moc nad neúspěšnými.

Naštěstí v kultuře a umění dlouhodobě platí jiná pravidla a ten momentálně první není vždy vítězem. Nerozhoduje tu porota, ale čas.

A dík tomu je jedním z favoritů dějin umění třeba takový Van Gogh, který si z bídy a šílenství uřízl ucho. Anebo Mozart odpočívající v hromadném hrobě ve Vídni.

Prostě, totální outsideři. Sláva jim.