BBCCzech

Střet, který vyvolalo rozhodnutí prezidenta Václava Klause nejmenovat víc než třicet soudních čekatelů do funkce soudců kvůli jejich věku, může mít svým způsobem dalekosáhlejší následky než současná koaliční krize.

Nejde v něm totiž jenom o to, od kolika let je člověk schopen odpovědně rozsoudit pře druhých.

Bude se v něm také rozhodovat o míře podřízenosti soudní moci moci výkonné a o určitém stupni "zprezidentštění" českého systému.

Ani jedna ze stran toho sporu během posledních dní nijak neslevila ze svého stanoviska.

Prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa napsal Václavu Klausovi dopis, v němž popsal svoje stanovisko, podle nějž prezident republiky nemá právo nejmenovat soudce, které ministerstvo spravedlnosti navrhlo a kteří splňují všechny zákonné předpoklady.

Podle Klause je tento argument neobhajitelný, údajné vyhrožování tím, že se nejmenovaní čekatelé obrátí k Ústavnímu soudu označil prezident za nemístné.

Těžko si ale představit jiné fórum, které by o věci mělo rozhodnout, než právě Ústavní soud. Ve hře jsou totiž zásadní ústavní pravomoci.

Pokud tribunál dá za pravdu prezidentovi Klausovi, bude to znamenat, že hlava státu bude mít jmenování soudců nadále zcela ve svých rukou - stane se jakýmsi výhradním personálním ředitelem české justice.

Václav Klaus a lidé z jeho okolí také hovoří o tom, že rozhodnutím nejmenovat čekatele do třiceti let byl učiněn první krok k tomu, aby se soudci v Česku skutečně vybírali.

Současná hlava českého státu se ze svých někdy vágně definovaných ústavních pravomocí snaží vytěžit maximum anebo třeba ještě trochu víc.

A je pravda, že si v tom počíná jaksi šikovněji než její předchůdce Václav Havel, který se - ke Klausově tehdejší velké nelibosti - snažil vybudovat jakousi neformální "sféru vlivu".

Václav Klaus se snaží svůj vliv formalizovat, nemít moc zprostředkovaně, ale přímo ve svých rukou a jít kvůli tomu třeba i do čelního střetu. V tom současném může mít docela dobré vyhlídky na úspěch.

Na druhou stranu spor o mladé soudce může mít i nějaké pozitivní "vedlejší účinky".

Například otevřel k diskusi téma procedury, jíž v Česku "vzniká" soudce. Otázka, zda je správné, aby člověk v, řekněme, devětadvaceti letech byl jmenován doživotně, je v té souvislosti docela namístě.

Pokud by v Česku existovala jakási zkušební doba, po jejímž uplynutí by teprve mohlo přijít definitivní jmenování, bylo by to asi ku prospěchu věci.

Objevují se ale i další systémové otázky - například jak to zařídit, aby systém přípravy soudců, který je nastaven tak, aby z něho odcházeli lidé kolem třiceti, jednou produkoval soudce starší.

Její problémy nespočívají v tom, jací lidé do ní přicházejí, ale v tom, jací v ní už pracují a především jaký způsob práce si český justiční systém vyžaduje - nepružný, přebyrokratizovaný a odosobněný.

V tom, že v ní přežívá duch někdy až do krajnosti dovedeného právního pozitivismu navíc okořeněný tím, že část soudců si vytvářela svoje pracovní návyky v době totality.

Je zvláštní, že proti tomuto druhu zralosti prezident žádné výhrady nemá - soudě alespoň podle toho, jaké kandidáty čas od času navrhuje na ústavní soudce.

Není to tak dlouho, co politici - včetně tehdejšího prezidenta - často hovořili s nadějí o blížící se době, kdy správu země převezme generace, která získala vzdělání už po listopadovém převratu. Časy se možná mění.

Ministr informatiky Vladimír Mlynář se tento týden svěřil čtenářům dvou deníků s tím, že si připadá jako postava z Kafkova románu Proces.

Média totiž čile informovala o tom, že má být obviněn a čeho se to obvinění má týkat. On sám přitom to obvinění ještě ani neviděl.

Ministrovy pocity jsou - ať už má Vladimír Mlynář být obviněn z čehokoliv - srozumitelné a jeho znechucení oprávněné.

Vývoj kauzy kolem ministra informatiky je dalším projevem dlouhodobějšího trendu dost nezdravé symbiózy policie a médií.

To spojenectví zatím nepřineslo jiné plody než narušení soukromí některých lidí - v případě ministra Mlynáře k němu ještě nedošlo.

V případě korupce ve fotbalové lize ovšem policisté do médií pustili přepisy odposlechů včetně těch, kde aktéři korupční aféry dost vulgárním způsobem hodnotili přednosti rozhodčí Dagmar Damkové.

V kauze kolem poslance Kořistky se zas na veřejnost dostaly přepisy esemesek, v nichž jeden z tehdy obviněných otevřeně popisoval svoje pocity.

Kořistkova aféra ovšem od té doby splaskla jako bublina, vyšetřování korupce ve fotbale se vleče a v pátek bylo oficiálně potvrzeno, že se nebude týkat pražské Sparty.

Jako by si policie tím, že z vyšetřování dělá jakousi reality show, už dopředu kompenzovala to, že vyšetřování někdy nedokáže dovést ke kloudnému závěru.

Počet hypermarketů v Česku za poslední čtyři roky vzrostl o sto deset procent. Podle průzkumu, jehož výsledky publikovaly páteční Lidové noviny, v tomto typu obchodů nakupují skoro tři čtvrtiny obyvatel Česka.

O hypermarketech se až únavně často píše jako o chrámech konzumu. Je nicméně pravda, že pro některé rodiny je návštěva takového zařízení sváteční událost.

Propagace hypermarketů tomu někdy odpovídá - v březnu se v Praze otevíralo nákupní centrum Eden, na plakátu byli pochopitelně vyobrazeni Adam a Eva chystající se dát si jablko - těžko říct, zda si je podle tvůrců reklamy pořídili v inzerovaném hypermarketu, a pokud ano, zda to byla rozumná akvizice.

Každopádně i proto, že se o Češích mluví jako o tom nejvíce ateistickém národě Evropy, na tom klišé o hypermarketech jako chrámech nakonec možná ještě něco bude.

Jaká víra by se v nich ale mohla vyznávat? Asi taková, která po člověku nechce, aby se něčemu klaněl, a naopak v něm pěstuje iluzi, že se vše klaní jemu, která po něm nežádá, aby se omezoval, naopak mu to zakazuje, velí vždy uspokojovat své potřeby.

Nakonec se asi člověk do těch "chrámů" nechodí klanět jakémusi cizímu a něm nezávislém božstvu konzumu, jak se často píše, ale sám sobě.

V souvislosti s nástupem všech možných velkoprodejen, se zmiňuje těžká situace malých obchodů, s nimiž jsou s někdy možná přehnanou nostalgií spojovány pojmy jako komunikace mezi lidmi, individuální přístup, jakési lidské měřítko.

Těžko říct, jestli právě tyhle charakteristiky může většina dnešních zákazníků vnímat jako pozitivní hodnotu.

Člověk, který se chystá oslavit sebe sama nějakým pěkným nákupem v hypermarketu, k tomu druhé vlastně nepotřebuje.