Bohumil Doležal politolog a literární kritik

Měl pověst umírněného politika, zároveň se mu příliš nedařilo svou umírněnost nějak zhmotnit. Neoplýval nejspíš v čečenském prostředí ani podporou, ani autoritou.

Změnilo se v Rusku vůbec něco? Nevrací se v Rusku už zase všechno do starých, vyjetých kolejí?

Rusové mu připisují účast na nejohavnějších masových atentátech. Někdy se těžko rozlišuje mezi bezmocným umírněným v zajetí radikálů a pokryteckým radikálem, který se vydává za bezmocného umírněného.

O hodnocení zabitého politika teď nejde. Člověk by předpokládal, že jeho tělo bude nyní vydáno pozůstalým, aby ho pohřbili. Jenomže to bychom nesměli být v Rusku.

Podle ruských zákonů o boji s terorismem totiž pohřeb nepřipadá v úvahu. Tělo delikventa bude zakopáno v některé z odlehlých trestaneckých kolonií pod číslem, které zůstane utajeno.

V podstatě nejde o nic, co bychom neznali. Maschadov dopadl ještě o chlup lépe než kdysi Rudolf Slánský a spol. Bude pohřben, jen se neví kde. Slánského popel, jak známo, rozsypali po silnicích.

Jaký smysl má takováhle praxe v zacházení s mrtvolami? Po porážce maďarské revoluce v roce 1956 bylo popraveno několik stovek lidí.

Pro uložení jejich ostatků maďarská Bezpečnost a její ruští poradci vybrali odlehlé místo na hřbitově v budapešťském předměstí Rákoskeresztúr: parcelu číslo 301. Pochováni byli v neoznačených hrobech.

Zatímco Slánskému a jeho druhům by nosili květiny na hrob jen nejbližší pozůstalí (popravení byli stejní jako ti, kteří je nechali popravit: chyběla jim jen ta troška obyčejného lidského štěstí, jak říká náš pan prezident), v Maďarsku tomu bylo jinak.

Maschadov dopadl ještě o chlup lépe než kdysi Rudolf Slánský a spol. Bude pohřben, jen se neví kde

S tím, jak se poměry uvolňovaly, měnila se parcela č. 301 v jakýsi ilegální Slavín.

Přesto, když bylo třeba identifikovat ostatky Imre Nagye a jeho čtyř druhů, měli s tím odborníci plné ruce práce.

Bez ohledu na to pak proběhl obrovský manifestační smuteční obřad na Náměstí hrdinů. Utajování se ukázalo být natrvalo neúčinným.

Zdá se, že tato praxe nepřináší to, co si od ní Rusové slibují. Je otázka, co ji vlastně motivuje: je to nenávist až za hrob, nebo pragmatická snaha odstranit všechno, co připomíná problematickou osobnost, nebo obojí?

V každém, případě motivace je dvojí: nenávist a strach. Z nenávisti a strachu ještě nikdy nic kloudného nevzešlo.

A tak jediné, co při této stručné novinové zprávě člověka napadne, je: změnilo se v Rusku vůbec něco? Nebo lépe řečeno: nevrací se v Rusku už zase všechno do starých, vyjetých kolejí?