Jiří Dědeček básník a písničkář

Pozvolna však vyšlo najevo, že ona skutečně měla na mysli, kolik musí složit v nakladatelství, aby mohla doufat ve vydání.

Myslím ale, že ta slečna je výjimkou. Většina lidí v České republice je ještě stále přesvědčena, že vydat knihu nebo desku znamená i pořádné peníze.

Zcela zvláštním případem jsou někteří podnikaví politici, kteří obratně využívají své smutné popularity

Přece matematicky vzato - píše-li autor svou knihu půl roku, měl by obdržet šest průměrných měsíčních platů, což podle posledních údajů činí u nás 18 tisíc. Krát šest!

A tu je třeba uvést věci na pravou míru - vydání knihy s penězi to často nemá vůbec nic společného. Proto si mnozí hledají sponzory.

O mnohowáženém pánu a panu Hynkowi Kommowi, usedlém měšťanu pražském, wlastenci horliwém, jemuž Mácha věnoval Máj s vlasteneckým předzpěvem, už bylo napsáno mnoho.

Ale o poměru autora ke svému sponzorovi nejlépe vypovídá závěr dedikace: ...na důkaz uctiwosti obětuge spisovatel. Ano, je vždycky je to oběť...

Zcela zvláštním případem jsou někteří podnikaví politici, kteří obratně využívají své smutné popularity, a aniž by hledali mecenáše, také si nechají vydat papírovou knihu.

Jim je vlastně sponzorem volič. Často jde o paměti, ale vyloučen není ani román s autobiografickými rysy. Fakt, že se taková kniha prodává, pak jim často stačí jako ujištění o kvalitě. Ale národ ví své a říká tomu četba do vlaku, ba i hůř...

Vím z Francie, že zejména v menších regionálních nakladatelstvích lze vydat v podstatě cokoli, když si to člověk sám zaplatí, ale u nás je taková situace pořád spíše výjimečná.

Jsou sice známy případy několika vrcholových manažerů, kteří si vydání vlastní sbírky pokleslých veršů sami zaplatili, ale jinak obvykle peníze do projektu musí vrazit vydavatel.

Ten pak rozliší umělce na výnosné, na nichž se vydělává, a na nulové, jejichž prodej taktak pokryje vynaložené prostředky. Ti první dostávají honorář a o další osud jejich děl se starají agentury, zatímco ti ostatní... My ostatní se stáváme kočovnými prodejci nosičů svých vlastních myšlenek.

Někdy si kladu otázku, kolik asi může člověk za život udělat takzvaných mizerných kšeftů. A pak také jak dlouhá může být jejich nepřetržitá řada...

Když jsem brzy po revoluci uzavřel takzvanou exkluzivní smlouvu s hudebním vydavatelstvím Panton, vyneslo mi to namísto peněz pouze stovky vinylových desek (elpíček) ve skříních, v úložných prostorách postele i ve sklepě. Je pravda, že některé se náhodou ocitly i na pultech prodejen, ale byla jich drtivá menšina.

Přišel jsem tehdy s novátorskou myšlenkou - používat tyto velké černé kotouče jako střešní krytinu. Dírku na hřebík uprostřed už to koneckonců mělo. Dnes je situace menšinového umělce jiná jen v tom, že kotouče cédéček jsou podstatně menší, a tedy mnohem méně vhodné na střechu.

Abych ale své povídání nějak optimisticky uzavřel: Vydat knihu či desku je přes to všechno krásné. Dám vám vědět, až se mi to zase někdy povede...