Adam Drda analytik BBC

Obyčejně je Václav Klaus kritizován za to, že se dopustil "diskriminace kvůli věku" nebo že se nezabýval odbornými znalostmi mladých aspirantů na soudcovský úřad.

Nebral prý například v potaz, že mladí znají současné evropské právo lépe než padesátníci, nezohlednil také, že přetížené soudy netrpělivě čekají na "novou krev" atd. Jenomže jsou tu mnohem důležitější aspekty.

V demokratickém systému vypadá naopak logicky a bezpečněji, když kandidát na soudce splní jasné podmínky a projde například výběrovým řízením

Klaus mluví o tom, že lidé "pod třicet" nejsou dost zkušení, aby mohli být soudci. Přitom je to zřejmě poprvé, co se do této role mohli ve větším počtu dostávat příslušníci generace, která nevystudovala za komunismu nebo bezprostředně po pádu komunistického režimu.

Představa soudce coby důstojného, moudrého a prošedivělého kmeta, který už ledacos prožil, a tak je schopen spravedlivě rozhodovat o druhých, je možná přijatelná v zemích s nepřerušenou dlouholetou demokratickou tradicí.

V Česku působí poměrně naivně. Kolik takových právníků tu je? Respektive: kolik jich je v poměru k těm, kteří se v minulosti úspěšně pohybovali v pokrouceném totalitním právním prostředí, a z něj se taky rodila jejich zkušenost?

Když Václav Klaus vybíral doktory práv, které posílal do Senátu jako kandidáty na ústavní soudce, byli mezi nimi i lidé, jejichž "zkušenost" je dovedla třeba k prohlášení: "Komunismus je krásná myšlenka, ale bohužel nerealizovatelná".

Pravil vloni prezidentův kandidát Milan Gavlas, jinak též 23 let člen KSČ. Bůh ví, o co jsou třicátníci horší, když takovou "zkušenost" za sebou nemají.

Právo nejsou jenom paragrafy a práce soudce nespočívá v jejich mechanickém "přiřazování" k jednotlivým případům. Soudce má být v mezích možností nezávislá osobnost, nezávislá na veřejném mínění, na politicích - včetně Václava Klause, a také na starých zvycích a předsudcích, které se tu půl století let vtloukaly lidem do hlavy.

Soudce má být člověk, který například nerespektuje politická ujednání (jako jsou třeba deklarace o Benešových dekretech, o tom, jak se má přistupovat k majetku různých šlechtických rodů, o "nutných" úpravách ústavy atd.), pokud dojde k závěru, že spravedlnost je jinde, než se politici dohodli.

Mladá generace, která vyrostla ve svobodném světě, dává - bez urážky vůči starším - daleko větší záruku svobodného jednání.

Další významná - a s výše uvedeným související - rovina se týká ústavy.

Prezident dává dost jednoznačně najevo, že maximálně využije její nejasná místa ve svůj prospěch. Bylo by dobré, aby Ústavní soud co nejdřív určil, jak se má ústava v různých sporných otázkách správně vykládat.

Pokud jde o jmenování soudců, autor těchto vět není právník, ale přesto se zdá podivné, aby se pravomoc poslat někoho do takového úřadu soustředila do rukou jednoho politika.

V demokratickém systému vypadá naopak logicky a bezpečněji, když kandidát na soudce splní jasné podmínky a projde například výběrovým řízením - jak s tím koneckonců počítá i nový zákon o soudech. Prezident pak hraje roli autority, která úspěšného kandidáta pouze symbolicky jmenuje.

A jestliže ústava připouští různý výklad, pak je úkolem politiků, aby ji odpovídajícím způsobem vylepšili, nebo se o to aspoň pokusili.