Miroslav Petříček filosof

Nezřídka se v něm ukazovaly různé hříčky přírody, jak se tenkrát říkávalo, například dvouhlavé tele, anebo takové panoptikum svými figurínami připomínalo rozmanité zlopověstné postavy přitažlivé tím, že vzbuzovaly právě tolik údivu, kolik v nich bylo hrůzy.

Za panoptikum se proto označoval i kabinet voskových figur a kuriozit všeho druhu. Byla to prostě výstava, na které se ale v podstatě mohlo ocitnout cokoli, co mohlo podnítit zájem veřejnosti.

Panoptikum je už sama scéna politického dění, takže podivuhodnosti, grotesknosti a hříčky přírody, které se tu vyskytují, už vlastně ani není třeba nijak zvlášť vystavovat

Panoptikum se tomuto říkalo i proto, že exponáty se tady ukazovaly ze všech stran, že byly takříkajíc vystaveny k volnému prohlížení. A asi právě to způsobilo, že význam tohoto slova se začal zvolna posouvat a měnit.

Jakmile se totiž můžeme na cokoli podívat v klidu a co možná nejdůkladněji a ze všech stran, objevujeme to, co zprvu našemu pohledu uniká. Věci výjimečné ukazují své skryté stránky, figury zleva přitažlivé jsou zprava nehezké a výstava pozoruhodností se před očima najednou promění v panoptikální divadlo.

Tím spíše, že kvůli vzácnosti či pomíjivosti originálů bývají v takovém panoptiku vystavovány pouze voskové kopie, vycpaniny anebo se taková vzácnost může předvádět jenom proto, že je naložena v lihu.

A z tohoto důvodu se pak s panoptikem rovněž spojuje představa směšné topornosti, ztuhlosti anebo prostě neživotnosti celé této podívané. Stručně řečeno: vždy je to divadlo poněkud panoptikální.

Je možné, že tady podobnost s televizí nikoli končí, nýbrž teprve začíná. I ona v zájmu své sledovanosti musí vyhledávat věci zvláštní a neobvyklé a když jako nástroj veřejné služby musí také informovat, přirozeně hledá, co by mohlo podnítit zájem diváků.

Takto přistupuje i k politickým událostem. Je ovšem velmi zvláštní, že i v tomto případě se často dostavuje dojem velmi panoptikálního divadla. V jednom i druhém případě je příčina stejná: televize (ale v menší míře to platí i pro noviny a rozhlas) je médium, které se své exponáty snaží vystavovat ze všech stran.

Nahlíží všude, třeba i do sklepů a kanálů. Zleva to vypadalo přitažlivě, ale zprava je to strašné. Dnes se tomu říká investigativní žurnalistika, ale stále jde o totéž: podívat se důkladněji a objevovat poučení i ve věcech, které nás plní stejně údivem jako znechucením.

Je tu ale přesto velmi zajímavý rozdíl: to, co je tímto způsobem v televizi (anebo v jiných médiích) vystaveno, působí právě tak toporně a neživotně jako někdejší voskové figury. A přitom to žádné kopie nejsou, nýbrž skutečné originály.

Tedy se vnucuje závěr, že panoptikum je už sama scéna politického dění, takže podivuhodnosti, grotesknosti a hříčky přírody, které se tu vyskytují, už vlastně ani není třeba nijak zvlášť vystavovat, protože se dostatečně panoptikalizují samy.