BBCCzech

Způsob jakým se veřejnost včetně koaličních partnerů dozvěděla o "nové společenské smlouvě", která by měla oživit upadajícího ducha současné vlády, naznačuje, že spíš než o významnou politickou iniciativu jde o příklad primitivní aplikace primitivní poučky z oboru public relations.

Je pravda, že oživit zájem o nějaký produkt je možné změnou obalu a to, co o Grossově nové smlouvě zaznělo nenapovídá, že by představovala něco víc. Možná dokonce míň.

Z vlažné reakce koaličních partnerů přeci vyplývá, že byli premiérovým oznámením docela zaskočeni - nedalo by se od předsedy vlády spíš čekat, že návrhy, které považuje za zásadní, s partnery alespoň rámcově projedná?

Je ovšem otázka, zda by bylo co projednávat - premiér fakticky jen vyjmenoval některé důležité body vládního programového prohlášení a zabalil je do velkých slov typu "společenská smlouva" nebo dialog s občany.

Ostatně Stanislav Gross v tom navazuje na tradici české politiky posledních let, v níž se dohodám a dalším kroků týkajícím se především každodenního provozu, přiřazují názvy sugerující dějinný význam - viz toleranční patent.

V jednom ohledu ale Stanislav Gross situaci odhadl naprosto přesně a využil ji ve svůj prospěch - média se jeho slov chytla, vytvořila z nich událost.

Proč? Premiér se svým oznámením přišel v neděli, tedy na konec víkendu, kdy se toho většinou moc neděje, a přesto je potřeba nějak zaplnit večerní zpravodajství a pondělní ranní vydání.

To je pak každá politická novinka dobrá. A o sebeprázdnějších vyjádřeních, na nichž je možné vidět alespoň jakýsi nátěr novosti, se pak referuje na ploše, která by za normálních okolností odpovídala popisu politického zemětřesení.

To ale není jediný "provozní" důvod. Tuzemská média jsou plná výroků politiků nejen ve svátek, ale i ve všední den. U někoho za tím může být fascinace mocí a jejími nositeli, většinou se ale najdou spíš prozaičtější důvody.

Politici často bývají soustředěni na jednom místě a navíc mluví rádi, což je - opět z provozních důvodů - velmi výhodné, zvlášť pokud člověk musí pracovat v tempu, které diktují personální a materiální možnosti tuzemských redakcí.

Někteří z politiků jsou navíc ještě "celebrity" a předpokládá se, že si o nich lidé rádi čtou. Vzniká tak zvláštní symbióza politiků, kteří z různých - třeba taktických - důvodů cosi trousí, a novináři, kteří pilně referují.

Čeští politici bývají často kritizováni za svou "odtrženost od reality" nebo za nadměrný význam, jaký přikládají svým slovům, jež vnímají nikoli jako předstupeň nějakého činu, ale čin sám.

Jak ale člověk může nepropadnout iluzím o míře vlastní důležitosti, když se před ním objeví les dychtivých mikrofonů pokaždé, když se nadechne k nějaké banalitě?