Pavel Klusák hudební publicista a redaktor časopisu Týden

Pythagorejskou ideou je i představa, že svět a vesmír jsou dobře naladěné, že vlastně představují hudební kompozici.

Byly doby, kdy Evropa znala ticho jako životní podmínku a přirozené pracovní prostředí

K staletí trvajícím úvahám, nakolik do této skladby má vytvářet zásahy člověk, přispěl nyní i Václav Klaus, náš prezident.

Když vrátil parlamentu zákon, který stanovoval normy pro hladinu hluku, podpořil své rozhodnutí v tisku těmito slovy:

"Hluk je neodstranitelnou součástí životního prostředí člověka, protože je důsledkem aktivního a produktivního života lidí, a snaha hluk beze zbytku odstranit nebo jej totálně plánovat, je neslučitelná se samotnou podstatou svobodné společnosti."

Za zmínku stojí, že už čtyřicet let se ve světových institucích oficiálně vedou úvahy a stanovují normy přesně opačně: jako stvrzení svobody mít nárok na ticho.

Tak jako člověk potřebuje čas k spánku, aby se osvěžil a nabral novou energii pro život, stejně je mu třeba i chvílí ticha k mentálnímu a duchovnímu usebrání.

Byly doby, kdy Evropa znala ticho jako životní podmínku a přirozené pracovní prostředí: ta éra však vzala za své s koncem 13. století, smrtí Mistra Eckharta, posledních křesťanských mystiků a vůbec zvyklostí kontemplace.

I potom však znala evropská města ticho svátečních dnů a klidná, šerá zákoutí kostelů a knihoven, sloužících privátní potřebě klidu.

Dnes už je mnohé jinak: knihovny nacházíme vedle řinčících stavenišť, argument odklonit rušný provoz kvůli chrámu nikým nepohne.

Mluví-li na nás někdo zvýšeným hlasem, cítíme tlak autority. Vynález amplionů a reproduktorů pomohl organizovat 20. století. Hitler v roce 1938 řekl, že bez reproduktoru by se mu nepodařilo stát se vládcem německé říše.

Zvuk světa se během posledního sta let radikálně proměnil, a nejde jen o takříkajíc "volume doprava".

Množství reprodukované hudby, stejně jako bezohledné zacházení s ní vůči druhým, vyvolalo koncem 60. let velmi zajímavou aktivitu UNESCO, respektive jeho Mezinárodní hudební rady.

"Uznává se," říká dokument, "nezadatelné svobodné právo každého jedince na ticho.

Žádáme výkonný výbor Mezinárodní hudební rady, aby inicioval studii na toto téma z lékařského, vědeckého i právnického úhlu pohledu, aniž by při tom přehlížel umělecký a výchovný aspekt věci.

Žádáme také, aby navrhl UNESCu a dalším autoritám takové normy, jež učiní zvukovému obtěžování přítrž."

Hudební rada se doposud starala o produkování zvuků: historicky poprvé se tehdy zasadila o jejich redukci. Jejími slovy byl před šestatřiceti lety položen základ oboru, jemuž se dnes po celém světě říká akustická ekologie.

Snad právě výraz ekologie prezidenta Klause popudil a inspiroval k úvaze o svobodě k aktivnímu a produktivnímu hluku.

Možná však, že se k němu jen nedostaly dnes už běžně dostupné informace. Možná že prezidentovi chyběla v tu chvíli Pythagorova plenta tlumící hluk, snad byl zrovna v prezidentově okolí takový svobodný zvukový šum, že zakryl to nejpodstatnější, co v tu chvíli znělo.

Stačí pochopit tenhle jediný moment, a pak už lze jen těžko hlasovat proti zákonu, který se přimlouvá za ohled vůči původnímu zvuku světa.