Daniel Kaiser analytik BBC

To jsou dva možné výklady pardonu, který včera vydavateli Michalu Zítkovi udělil Nejvyšší soud v Brně. Rozsudek je definitivní a není proti němu odvolání.

Michal Zítko vydal před pěti lety Hitlerův Mein Kampf. Ze 106 tisíc vytištěných kusů stačil prodat asi 90 tisíc, než mu zbytek zkonfiskovala policie.

Chyběly prý důkazy, že by Hitlerův a Zítkův Mein Kampf inspiroval nějaké české extremisty

Nebylo to první české vydání Mein Kampfu. Bez autorova svolení a v podstatě z potřeby vědět, co se děje u sousedů, vyšel poprvé už v meziválečném Československu.

Další vydání v češtině se objevilo počátkem 90. let s jakousi přilepenou historickou analýzou z pera komunistického literárního kritika Jiřího Hájka. Zítko byl první, kdo Mein Kampf vydal takový, jaký ho Hitler zplodil. Až tento přímočarý podnikatelský počin vyvolal zájem státních orgánů.

Zítko asi vycházel z brutálního, ale správného předpokladu, že si čtenář těžko bude Hitlera kupovat kvůli historickému rozboru sestavenému z obecně známých skutečností.

Uvádět kontroverzní text jakousi objektivizující předmluvou je pokrytectví, které dává vzpomenout na první polistopadové vysílání Majora Zemana v České televizi s přilepenými rádoby osvětovými diskusemi. Svým způsobem byl tedy Zítko upřímnější než jeho předchůdce.

Státní orgány konfrontované s jeho případem se tak přímočaře jako Zítko ovšem chovat neuměly.

Soudy nižších instancí si objednávaly posudky odborníků, jako kdyby samy bez jejich nápovědy nebyly schopny konstatovat, že Adolf Hitler hlásal etnickou nenávist a že jeho jméno automaticky asociuje masové vraždění.

Včera zase předseda senátu Nejvyššího soudu Eduard Tischler komplikovaně dokládal, proč Zítkovi podmínečný trest zrušil.

Chyběly prý důkazy, že by Hitlerův a Zítkův Mein Kampf inspiroval nějaké české extremisty. Neprokázalo prý se "že by chtěl obviněný získávat pro hnutí nové příznivce". Jak by se taky něco takového mělo prokazovat?

Na vydavateli Zítkovi bylo přeci na první pohled vidět, že chtěl získávat pouze peníze a pouze pro sebe. Kritéria, která si Nejvyšší soud stanovil, nedávala smysl; nešlo je ani doložit, ani vyvrátit. O motivy vydavatele motivy ale tolik nejde.

Podstata sporu leží přeci v otázce, jestli se smí vydělávat právě na Hitlerovi. Na obě odpovědi si soudci najdou příslušné zákony, nakonec jim tedy nezbylo než provést normální selskou úvahu.

Svoboda slova je důležitý princip a její důslední ochránci mají svůj díl pravdy: jeden zákaz automaticky usnadňuje cestu zákazu dalšímu.

Jenže beztrestné vydávání nacistické propagandy musí urážet pocity všech přeživších Hitlerových vězňů i přímých pozůstalých. Přinejmenším dokud je hrstka těchto lidí naživu, není s absolutním pojetím svobody slova kam spěchat.