Jan Burian hudebník, cestovatel a spisovatel

Nemyslím jen tu, že můžete na Islandu v zimě obout své auto do pneumatik s hřeby, což se u nás nesmí. U nás? Kdepak! Poškodili bychom si naše prima asfaltky. To radši budeme klouzat a solit a solit...

Islandské silnice mimo hlavní tahy jsou také většinou tak úzké, že je třeba dávat pozor, jestli něco nejede naproti, a když jede, tak zastavit a počkat.

Sedávám v autobuse vedle řidiče a pozoruji, jak si v té skandinávské divočině počíná. Občas nepochopitelně zastaví a čeká, a teprve za chvilku se odněkud vynoří protijedoucí vozidlo a protáhne se kolem nás.

Jsou mi odjakživa protivní lidé, kteří hlásají, že to, co není zakázáno zákonem, je jednoduše dovoleno

Nemám zdání, jak mohl ten člověk tušit, že někdo jede proti nám, ale zřejmě v tom budou ti pověstní trolové a nebo se řidiči domlouvají telepaticky. Možná, že se jen dokážou orientovat podle obláčků prachu.

Obecně na Islandu vládne ohleduplnost a klid. Když se tam někdo začne hlasitě rozčilovat, považují ho lidé za duševně chorého...

Donedávna jsme měli jednu zajímavou úzkou uličku i u nás na Hradčanech. Vešlo se do ní na šířku jen jediné vozidlo a nebyly tam žádné značky.

Když do ní náhodou vjeli řidiči z obou stran najednou, museli se spolu nějak domluvit. Jako na Islandu, pochvaloval jsem si vždycky, když jsem tudy projížděl a nebo šel zrovna okolo.

Tento na naše poměry nezvyklý systém fungoval bez velkých problému asi deset let. Za tu dobu jsem já osobně zaregistroval jen jediný případ, kdy se dohoda mezi řidiči nedařila a schylovalo se ke rvačce, ale připisuji jej tomu, že jednou ze zúčastněných stran byla moje kamarádka ze Švýcarska.

Švýcarky jsou jak známo poměrně sveřepé dámy a Švýcarsko je poměrně rigidní země. Řidička tehdy rozčileně vystoupila z vozu, a teprve, když se ukázalo, že náš stejně neústupný krajan ve druhém autě, je o dvě hlavy větší než ona, dala se na ústup.

Ale většinou se v naší uličce řidiči spíš předháněli ve zdvořilosti a málokdy někdo nepoděkoval tomu, kdo mu dal úředně nepotvrzenou přednost.

Zrovna v den, kdy jsem na BBC poslouchal diskusi o tom, že se v některých civilizovaných zemích odstraňují z ulic značky a experiment přináší nečekaně dobré výsledky, ozdobil někdo tu naši islandskou výraznými cedulemi nařizujícími jednosměrný provoz.

Ještě nikdy na mne ta kulatá červená tabule s bílou vodorovnou čarou uprostřed, nepůsobila tak neesteticky.

Vyprávěl jsem o naší hradčanské uličce obyčejně, když jsem chtěl dokázat, že jsme i u nás tak vyspělí, že nemusíme mít na všechno zákony. Navíc jsou mi odjakživa protivní lidé, kteří hlásají, že to, co není zakázáno zákonem, je jednoduše dovoleno. A teď tohle...

Zdá se, že jsou teď u nás u moci lidé, kterým musíte dokázat, že jejich nemravné chování je zároveň také trestné, protože jinak jim nic nedojde. Chybí jim prostě dobrá výchova, postrádají cit pro věci, které se nedělají, a musejí mít všechno černé na bílém.

Snad je to jen přechodné období, ale vypadá to, že nastal konec Islandu v Čechách.