Adam Drda analytik BBC

Jeho knihy "Jak jsem se mýlil v politice" se prodalo 59 tisíc kusů, chystá se více než čtyřicetitisícový dotisk. A to se ještě v jednom severočeském městě porvali dva zákazníci o posledního Zemana na skladě. Kolik autorů se může pochlubit podobnou propagační událostí?

Sociální demokracie se řítí do propasti a čas od času se v ní objeví návrhy, aby se penzista Zeman vrátil zpátky z Nového Veselí a stranu spasil.

Noviny pracovaly způsobem, který se velmi podobá Zemanovu často nedůstojnému, nepřímému, a tudíž i dost zbabělému způsobu urážení protivníků

Nebylo by divu, kdyby teď někdo z jeho čím dál méně četných obdivovatelů argumentoval i tím, že národ Zemana miluje, což dokládá zájmem o jeho myšlenky a literární práci a v neposlední řadě ochotou vydat za to všechno 250 Kč.

Jenže ono to bude spíš tak, že podstatná část národa miluje drby a pomluvy - a v tomto ohledu nepředstavuje mezi ostatními národy žádnou výjimku.

Jak známo, Miloš Zeman považuje novináře za pitomce, eventuelně hnůj, póvl a pod. Zároveň je nezbytně potřebuje k životu, protože mu prokazují nedocenitelné služby.

Žurnalističtí kritici jeho vzpomínek se vesměs shodli, že jde o průměrnou nebo vysloveně špatnou knihu, která nic podstatného o české politice ani o Zemanovi nevypovídá, za to je plná chvástání, urážek a sprosťáren. Normální by bylo to o knize konstatovat a tím skončit.

Přesto redaktoři českých deníků cítili příznačnou potřebu věnovat ukázkám těch sprosťáren značný prostor, ty největší nehoráznosti všichni promptně ocitovali, eventuelně vypíchli na zvláštním prostoru. To celé se inzerovalo na prvních stranách.

Noviny tedy pracovaly způsobem, který se velmi podobá Zemanovu často nedůstojnému, nepřímému, a tudíž i dost zbabělému způsobu urážení protivníků. Nikoli: "píšu o tom a tom člověku to a to," nýbrž: "kdysi jsem slyšel jak ti a ti o tom a tom říká tohle..."

Redaktoři sdělili o knize, že je mizerná, odkázali Zemana do patřičných mezí, napsali, že je hulvát, ukázali, že jsou nad věcí - a vedle toho pěkně zpopularizovali všechny pikantérie. Drbůmilovné davy tak dostaly užitečný podnět, proč výjimečně vyrazit do knihkupectví.

Večer rodiny místo před televizi usednou do křesel a lze předpokládat, že otec matce nebude předčítat Zemanovy úvahy o politické strategii a levicovém myšlení, spíš se v obýváku bude citovat, který "blbec" či "idiot" co, komu a s kým.

Je to takový nepřiznaný bulvár a všichni jsou spokojeni: noviny se na publikaci drbů přiživí, zdánlivě bez ztráty serióznosti, Zeman bude mít radost, protože mu stoupne počet prodaných výtisků, a čtenáři budou mít taky radost, protože budou vědět, pro co si dojít třeba do Luxoru.

V Česku se občas - naposledy v souvislosti s aférami Stanislava Grosse - diskutuje o podstatě novinářské práce a o jejím etickém rozměru.

K základům slušné žurnalistiky patří schopnost třídit informace a rozlišovat, jakou mají hodnotu, váhu nebo význam, jestli a jak se dotýkají veřejného zájmu. V případě Zemanových pamětí jako by se tahle schopnost úplně vytratila.

Když se kniha "křtila", zúčastnili se i někteří politici, mimo jiné vicepremiér Zdeněk Škromach a komunistický europoslanec Miroslav Ransdorf, který s obvyklým kulturním citem prohlásil:

"Miloš Zeman je Voltaire české politiky. Někdy pobaví, někdy urazí, někdy poučí, ale nikdy nenudí".

Asi bude hodně záležet na tom, kdo Zemana čte nebo poslouchá...