Daniel Kaiser analytik BBC

Nebo je to svátek, který s komunistickým režimem nemá celkem nic společného, jak opakují aktivistky různých ženských skupin?

Historický původ svátku je jednoznačně starší než organizované komunistické hnutí. Už v roce 1908 se první Den žen slavil ve Spojených státech, o dva roky později dostal přídavek Mezinárodní.

V éře, která dávno odstranila velké odstranitelné nerovnosti, se ženská práva nutně ocitla mezi tzv. lidskými právy třetí generace

Od roku 1911 se pak pravidelně konal i v českých zemích. A připomeňme, že Komunistická strana Československa vznikla až o deset roků později.

Argumenty má ale i Pavlatova strana sporu: po roce 1948 slavení MDŽ postupně nabylo monstrózních rozměrů, KSČ celému svátku vtiskla oficiózní charakter, na jaký se pamětníkům těžko zapomíná.

Český svaz žen, největší tuzemská organizace něžného pohlaví a přímý pokračovatel Československého svazu žen vedeného do konce 80. let Marií Kabrhelovou, ožil v první půlce 90. letech spoluprací s ČSSD.

A tady se dostáváme ke způsobu, jímž byl Mezinárodní den žen před rokem a půl reaktivován: ve sněmovně si jeho zařazení mezi významné dny - celkem jich je šest - vynutila aliance ČSSD a KSČM. Levice MDŽ vyobchodovala za zavedení Dne obětí nacismu a Dne obětí komunismu.

V českých zemích se proto Mezinárodní den žen z oficiálně komunistických konotací už asi nevymotá - a ať se to feministkám líbí nebo ne, jeho návrat do českého kalendáře splyne divákům širších souvislostí s revivalem komunistické kultury v médiích a limitovaným revivalem komunistů v politice.

A jaký věcný smysl má MDŽ dnes? Před sto lety si aktivistky daly vznešené a nezpochybnitelné cíle: například boj za volební právo žen, za právo studovat vysokou školu a vstoupit do různých domněle mužských profesí. Mezitím se ale legislativa vyrovnala a už dávno se vychyluje spíš ve prospěch žen.

Feministky říkají, že málo a že je třeba převést zákony do života. Vadí jim třeba, že v tuzemsku ženy za stejnou práci berou pořád o čtvrtinu nižší platy.

I když ale spolkneme výhrady k takhle generalizujícím statistikám, těžko vyřešíme problém, jak v liberální společnosti přinutit zaměstnavatele platit své zaměstnankyni víc, než kolik si s ní svobodně dohodne.

V éře, která dávno odstranila velké odstranitelné nerovnosti, se ženská práva nutně ocitla mezi takzvanými lidskými právy třetí generace. Kromě žen ale v tomto košíku najdeme už jen menšiny, etnické nebo sexuální - a nezdá se, že by si většina žen připadala jako menšina zralá na zvláštní režim.

Tematiku ženských práv zvedá v západním světě tradičně levice. Hledá náhradní témata, protože většinu svých velkých bitev během posledních padesáti let prohrála.

Prý nejautentičtější reprezentant levice v české politice Vladimír Špidla ještě na ministerstvu práce prosadil takzvaných ženských zákonů celou řadu.

Ani organizované ženy, ani založení Rady pro rovné příležitosti mužů a žen, ani zavedení pozitivní diskriminace, dokonce ani zařazení MDŽ mezi významné dny ho ale nakonec nezachránily před politickým pádem, jehož hlavním důvodem byla ideová dezorientace v opravdu důležitých otázkách.