Jiří Peňás kulturní publicista a redaktor časopisu Týden

Je otevřena v Rudolfinu a představuje nejucelenější pohled na tvorbu tohoto mistra posledních věcí člověka, pravděpodobně nejčistšího existencialistu českého výtvarného umění, možná české kultury vůbec.

Tíseň a všudypřítomný smutek, zároveň jakási bolestná a slitovná lidskost jsou obsaženy snad v každém Divišově výtvoru.

Diviš totiž zažil něco jako otřes, který mu pak otevřel cestu k jinému a hlubšímu vidění sebe, světa a lidské existence

Jako by se do jeho obrazů a ilustrací vpila tragika člověka, který ve své konečnosti není než hromádka kostí, na němž trůní zuby cvakající lebka, motiv, jenž se u Diviše objevuje tolikrát, že se může o kostlivci mluvit jako o jeho znaku, symbolu marnosti, vanitas.

Procházíme kolem desítek Divišových děl a je to jako defilé smrti a utrpení, setkávání života a záhrobí, lyriky s brutalitou.

A přitom za touto hlubokou tragičností není jen nějaký morbidní sklon umělcovy duše, nějaké sveřepé morousovství. Osudy a zkušenosti Aléna Diviše se totiž dokonale stýkají s duchem a tónem jeho výtvarných vizí, halucinačních výjevů a přízraků.

Diviš totiž zažil něco jako otřes, který mu pak otevřel cestu k jinému a hlubšímu vidění sebe, světa a lidské existence.

Tou "cestou do hlubin noci", jak by se dala titulem ze slavného románu L. F. Célina nazvat Divišova zkušenost, bylo pařížské zatčení v září 1939 a několikaměsíční pobyt v proslulém vězení La Santé - čili Zdraví.

Zatčen byl jako podezřelý cizinec, spolu s jinými členy české komunity, která do Paříži přišla coby do Mekky umění, nebo v ní hledala útočiště před Hitlerem.

Diviš patřil mezi ty první a v Paříži žil s menšími přestávkami už od konce svých pražských studií, tedy od roku 1926. Prorazit mezi tisíci umělců různých kvalit nebylo vůbec snadné,

Divišovi se podařilo dostat do okruhu známého galeristy kubistů Daniela Kahnweilera, ale o nějaké slávě nebo třeba jen hmotném úspěchu nemohlo být řeči. A byť nejsem výtvarný kritik, dovolím si říct, že se vlastně se ani nedivím, neboť práce až do onoho zatčení jsou jistě talentované, ale spíše konvenční a byly by zapadly do moře podobných.

Ale pak přichází onen otřes a zlom, pohled do hlubin duše, ve které nachází nové uchopení témat a to ho neopustí do konce života. Záchranou před ubíjející nudou ve věznici La Snaté, jež ho přiváděla na pokraj šílenství, se mu stávají nápisy na zdech cel: fascinující poselství vyrytých slov, vzkazů, kresbiček vulgárních i lyrických, čar odpočítávajících dny ve vězení.

Sám pokrývá zeď svými šiframi a tyto temné a přitom prozaické znaky se pak na dlouho stanou obsahem jeho tísnivých výjevů.

Po pěti měsících, v březnu 1940, je Diviš, spolu s dalšími Čechy, nejdříve převezen do internačního tábora v Normandii, pak, když Němci rychle postupují hroutící se Francii, podaří se mu s dalšími Čechoslováky přeplout do Maroka. Tam jsou nejdříve internováni a pak žijí několik měsíců v Casablance a člověka napadne, zde nechodili do stejného lokálu jako Humprey Bogart a Ingrid Bergmanová...

V březnu 1941 se jim konečně podaří dostat na loď plující do Spojených států, kde bezprostředně začne vznikat slavný vězeňský cyklus.

Do vlasti Diviš nespěchal, i když v New Yorku se protloukal s velkými obtížemi. Přijel do Prahy v květnu 1947, jeho přátelé, k nimž patřili Vladimír Holan a Jaroslav Seifert, mu na začátku roku 1947 uspořádají výstavu, která končí tři dny před Vítězným únorem.

Nepolitický a zcela jiným, než socrealistickým idejím oddaný malíř, se do nových pořádků nehodí. Jedinečné ilustrace Erbenových básní jsou výtvarnou komisí nedoporučeny, neboť "nejsou v souladu se současným názorem na dílo K. J. Erbena".

Těžce nemocný malíř, odsouzený k hmotné nouzi, vytváří dál spirituální vize své vážné duše: výsledkem je cyklus starozákonních ilustrací, meditací na věčná témata: smrt, bolest, vykoupení…

Umírá 15. listopadu 1956. Jeho dílo je znovu objeveno až po letech, kunsthistorikem Jaromírem Zeminou, plně doceněno vlastně až nyní, rudolfínskou výstavou.