Viktor Šlajchrt umělecký kritik a redaktor týdeníku Respekt

O nějakých šedesát let později byla tato profese zlikvidována, zato Čechovy "broučkiády" se staly povinnou školní četbou.

I literárně netknutí žáčci pak museli u tabule odříkávat, jak trapně se pan domácí choval mezi husity, když se v podnapilosti propadl z hospody Na Vikárce do Prahy 15. století v předvečer bitvy na Vítkově.

Když se před patnácti lety vynořili opět majitelé domů, ožily u nájemníků zapomenuté averze

Zřejmě bylo třeba majitele domů rituálně zostuzovat i po vyvlastnění. Výuka českého jazyka a literatury to umožňovala trvale a navěky.

V jedenácti letech jsem Matějem Broučkem také opovrhoval, což se přeneslo i na jeho společenský statut. Kdyby mu dal Svatopluk Čech méně slovanské jméno, možná bych takto podle osnov nasál i kapku antisemitismu.

Jenže o necelých dvacet let později jsem se majitelem obytné nemovitosti stal sám - v podstatě nechtěně, vlastně ze zoufalství.

Za cenu ojeté škodovky, což bylo maximum, které jsme dali s ženou dohromady, jsem tehdy koupil ruinu vesnického domku za Prahou, bez vody, bez elektřiny, naštěstí i bez nájemníků.

Sami jsme se tam sotva vešli, ale jinou střechu nad hlavou se mi koncem sedmdesátých let sehnat nepovedlo.

V hodinách českého jazyka a literatury se sice nadále zavrhoval pan domácí Brouček, avšak socialističtí úředníci kšeftující s dekrety na byt byly postavami mnohem temnějšími.

Když se před patnácti lety vynořili opět majitelé domů, ožily u nájemníků zapomenuté averze. Vida je, Broučky, z činží by chtěli žít! Ve sporu, který se rozhořel, se stát držel spíš zpátky.

Regulované nájemné je sice zjevně nespravedlivou výsadou tří set tisíc držitelů starých dekretů oproti většině národa, pálí to však jen majitele domů, jejichž voličské hlasy jsou zanedbatelné.

Nyní však - v případě Polska - dal majitelům za pravdu mezinárodní soud, což může zvířit stojaté vody také u nás.

Měl bych asi pocítit zadostiučinění: opravám svého domu, který se luxusem paneláku sotva vyrovná, jsem věnoval valnou část životních sil, času i peněz. A bydlení nás stejně stojí dodnes víc, než kdybychom platili regulovaný nájem.

Jenže já vím, jak to chodilo. Vinou zfalšovaného socialismu se za dekret platilo na černém trhu často víc, než kolik by stál domek. I to je dračí setba bývalého režimu.

Každá ze stran únavného boje, majitelé domů i nájemníci, se mohou cítit v právu. Vzájemně se nenávidí, zatímco představitelé, úředníci i podúředníci bývalého režimu si vychutnávají slunné stáří ve vilkách za úplatky.

S tím zřejmě nic nenaděláme, snad jen Matěje Broučka bychom měli mravně rehabilitovat. On ten Žižka, který nad ním vyřkl rozsudek smrti, byl taky dost temnou figurou.