Marek Šálek redaktor časopisu Týden

"Maj to tam hezký, ale ty lidi jsou trochu máklí," svěřoval jsem se po návratu blízkým. Západ, jak jsem si jej vysnil během totality, se mi po několika návštěvách docela přejedl.

Celodenní automobilové zácpy. Uspěchaný výkrm ve fastfoodech. Strojená a přeslazená usměvavost. Chronický nedostatek času na cokoliv jiného, než je práce. V tehdejším porevolučním Československu se v té době žilo jinak.

Pracuju teď asi pětkrát víc než před patnácti lety, zhusta nakupuju v supermarketech, za ježdění autem se už taky nestydím

Zmizelo to nejhnusnější, co na totalitě bylo, čili veškerá moc v rukou idiotů. A zůstaly vcelku romantické kulisy historického bezčasí. Například opuštěná městská zákoutí. Malé krámky na starých místech. Ulice průjezdné i v odpolední špičce autem. Přehršle příležitostí vídat se s rodiči, přáteli, známými.

A na Západě? Vzpomínám si na první návštěvu Londýna. V domě, kde jsem přespával, byla pořád zima. Majitel, ač slušně vydělávající profesionál, si nemohl dovolit tolik tepla, kolik jsme ho byli zvyklí dostávat pod cenou od komunistického státu.

Jít víckrát v týdnu do restaurace a tam do sebe klopit jedno pivo za druhým, případně si dopřávat večeři s celou rodinou? I pro pracovitého a ve svém oboru úspěšného člověka něco nemyslitelně náročného; finančně i časově.

Během víkendu, do něhož jsme byli v tehdejším Československu zvyklí napírat tolik sil a očekávání, můj hostitel jen vyduchle odpočíval doma, aby nabral síly do dalšího náročného týdne.

A teď? Západní shon a stres, který se zprvu zdál tak nepochopitelný, se odehrává v přímém přenosu všude kolem nás. Až se stydím, když si vzpomenu, jak jsem opovrhoval uštvanými měšťáky ze Západu. A říkal si, zaplaťpánbůh za české zvyklosti, takhle dopadnout bych fakt nechtěl.

Jsou normální? Proč se tak honí, proč tak škudlí, proč se křečovitě usmívají na sebevětšího kreténa? To je paráda, být posttotalitním Čechem, který ze všeho nejvíc oceňuje svobodu, klid, upřímnost.

Neviděl jsem si do pusy. Pracuju teď asi pětkrát víc než před patnácti lety, zhusta nakupuju v supermarketech, za ježdění autem se už taky nestydím. Ze všech svých někdejších zálib stíhám jak takž jen práci a rodinu.

Překvapivá je na tom všem jediná věc: že mě to nijak zvlášť nepohoršuje. Že si připadám docela svobodný. Že je to tak správně. Byť si někdy nejsem úplně jist, zda to myslím upřímně.