Ondřej Štindl analytik BBC

Česko je malá a ve světovém kontextu nijak zvlášť významná země. Asi je proto docela pochopitelné, že jsou lidé v ní také citliví na to, v jakých souvislostech si jí ten svět všímá, když už se k tomu jednou rozhoupe.

Co si o tom pomyslí cizina?, zaznívá často, když v Česku vyjde najevo nějaká nepěkná věc - nemusí se týkat jenom politiky.

Jakoby v takovém dotazování byla cítit ozvěna výkřiku, co si o nás pomyslí sousedi?, oblíbeného rodičovského argumentu používaného ve chvíli, kdy rozumnější přesvědčovací metody selhaly.

Francouzský deník si Česko obsadil do role šaška - možná právem. Skončit jako padouch by ale bylo ještě horší

Jako by nebylo přeci jen důležitější, aby se člověk choval pokud možno správně bez ohledu na to, zda je přitom někým sledován - cizinou, sousedy, kýmkoliv.

Z Grossovy aféry se ovšem cizina zatím na hlavu nestaví. Ve významných médiích byla zaznamenána spíš jen okrajově - mimo jiné i proto, že česká politika je kvůli své, řekněme, specifičnosti pro zahraniční publikum zprostředkovatelná jen velmi těžko.

Pravda americký prezident George Bush o ní prohodil pár slov s Václavem Klausem. Vzhledem ke známému pochybení na oficiálních stránkách Bílého domu, kde byl v popisku pod snímkem z toho setkání Václav Klaus označen za Ivana Gašparoviče, je ovšem možné, Bush ve skutečnosti mluvil o katastrofálních polomech v Tatrách.

Prominentní umístění článku v Le Monde je proto svým způsobem průlomové. Autorka si pobaveně všímá toho, že poměry ve Francii jsou v Česku popisovány jako vzor hodný následování. Tamní ministr financí Hervé Gaymard totiž poté, co vyšly najevo nesrovnalosti kolem jeho služebního bytu a při vysvětlování se zapletl do lží, odstoupil.

Francouzským žurnalistům pak přijde komické, do jakého příznivého světla se podle nich nedůstojná aféra dostala. Peripetie kolem Stanislava Grosse mají za "neuvěřitelný román na pokračování". Cizina si tedy všimla, možná si toho moc nepomyslela, ale docela se nasmála.

Patrioticky naladěný Čech by francouzským posměváčkům mohl připomenout známou aféru kolem firmy Urba, která odhalila systém politické korupce dovedený prakticky k dokonalosti a další kapitoly z dějin moderní francouzské politiky, které by mohly posloužit jako příklad závažnějšího selhání politiků, než je případ nešťastníka Gaymarda.

V optimisticky naladěném čtenáři může článek v Le Monde probudit naději v to, že podobně jako v Česku jsou obdivovány průšvihy francouzské, najde se na světě zase země, kde budou média předhazovat průběh Grossovy aféry místním prominentům jako příklad vysoké politické kultury.

Anebo je také možné se s tím pohledem z ciziny smířit. Francouzský deník si Česko obsadil do role šaška - možná právem. Skončit jako padouch by ale bylo ještě horší.