Zdeněk Lukeš historik architektury

Tentokrát jsem až v nejzazším rohu objevil útlý ohmataný svazek, který jsem nedržel v roce snad tři desetiletí.

Bylo to první české brožované vydání Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče. Pocházelo z roku 1963, vydalo ji Nakladatelství politické literatury s ilustracemi Stanislava Kolíbala a v překladu Sergeje Machonina.

Je to drsná četba, i když jiným způsobem než dnešní 'akční' příběhy

Je to drsná četba, i když jiným způsobem než dnešní "akční" příběhy. Líčí jediný den života politického vězně, vlastně nešťastníka, který byl obžalován z velezrady jen proto, že strávil pár dní v německém zajetí. Zato vyfasoval deset let v koncentračním táboře na Sibiři.

Tzv. káranci zde žijí v nelidských podmínkách, dřou do úpadu na nesmyslných stavbách, pokud ovšem neklesne teplota pod minus 40 stupňů. Lidé tu nemají jména, ale jen čísla, aby přežili, musí se ponižovat před nelidskými dozorci, ale i sami před sebou.

Co neukradneš druhému, nemáš. A k tomu neustálá buzerace, totální ztráta soukromí, systém založený na špiclování. Nástupy, prohlídky a stálá hrozba korekcí v betonovém bunkru. Vymývání mozků, kde jakákoli svobodná myšlenka je vytěsněna touhou přežít…

Přesto i tady si silní jedinci jsou schopni uchovat zbytky lidské důstojnosti. Není to ovšem jednoduché, neboť nemají žádnou naději: z těchto gulagů není totiž úniku.

Přiznám, že se to čte ve svobodné zemi, s plným žaludkem a v teple bytu s ústředním topením dobře

Vyprší-li odsouzenci trest, napaří mu hned další. A tak se tu žije ze dne na den. Jedinou radostí vězně jsou zpravidla drobnosti - pár šluků z cigarety, kterou ti dá šťastnější druh, jedna dávka ztvrdlé skývy plesnivého chleba…

Přiznám, že se to čte ve svobodné zemi, s plným žaludkem a v teple bytu s ústředním topením dobře. Za oknem mráz sotva takových pět pod nulou... Současně si člověk připomene, jak nelidskou dobu máme za sebou.

Solženicynova novela mohla vyjít jen v krátké éře politického uvolnění 60. let, kdy mnozí věřili, že se časy definitivně mění. Éra totality je za námi a přichází socialismus s lidskou tváří. Sergej Machonin na záložce knížky srovnává autora s Dostojevským a předpovídá mu velkou budoucnost.

To ovšem netuší, že ani Nobelova cena nezabrání, aby byl Solženicyn pár let na to označen za nepřítele brežněvovského totalitního státu.

Jak naivně dnes proto zní poslední Machoninova věta: "A tak Solženicyn pomáhá svou statečnou, pravdivou knížkou bojovat proti poznanému zlu, obrodit veliký humanistický program komunismu, zlidštění světa."