Leo Pavlát ředitel pražského Židovského muzea

V hotelových pokojích - na rozdíl od stejných zařízení na západ od našich hranic - Bibli nenajdeme. Nikoho totiž ani nenapadne, že by ji někdo hledal.

Čas od času se je možno na úřadech setkat s výrazně vyvedeným, údajně biblickým citátem "když Bůh spatřil mzdu služebníka v domě tomto, hořce zaplakal" - a to je asi tak vše, co obecný lid v této zemi, nejvíce ateistické v Evropě, ke Knize knih poutá.

Bibli je vyhrazeno místo v církvích a náboženských společnostech, náboženských pořadech a vysíláních či specializovaných knihkupectvích.

Je také možno se s ní setkat na různých bohoslužebných shromážděních, která jsou těmi ostatními pozorována s nedůvěrou a uštěpačnými poznámkami.

Takováto ostrakizace Bible je však zároveň v podivném rozporu se skutečností.

Stačí si přečíst třeba jen trestní zákoník, aby každý pochopil, že podstatné biblické zásady jsou stále živé a v našem životě přítomné bez ohledu na to, zda svrchovanost Stvořitele uznáváme, nebo ne.

Stačí si přečíst třeba jen trestní zákoník, aby každý pochopil, že podstatné biblické zásady jsou stále živé

Nezabíjet, nekrást, neklamat, nezpronevěřovat majetek - to dokonce platí takříkajíc z moci úřední. A i další části Desatera zůstávají pro člověka přinejmenším výzvou, s níž se po svém lépe či hůře vyrovnává v každodenním životě.

Také porozumět umění alespoň bez základní znalosti Bible nelze. Dramata biblických postav, ztvárňovaná po staletí v nečetných variantách nejlepšími světovými malíři a sochaři, zůstávají zastřena, pokud sám příběh biblických velikánů upadl v zapomnění.

Nikdo nezpochybní, že Bible je dílo, které formovalo naši kulturu více než kterékoliv jiné. Sekularizace společnosti ji však u nás prakticky vytlačila z lidského vědomí.

Oddělení sféry náboženské od oblasti světské je již v západním světě po staletí skutečností. Svoboda věřit či nevěřit není tématem, které by v demokratické společnosti stálo za kontroverzní diskusi.

Domnívat se však, že jen takto, na institucionální způsob, jsme se s Biblí náležitě vyrovnali, je více než zpozdilost: Je to vpravdě barbarství vůči vlastnímu kulturnímu dědictví.

Bible totiž není jen příručkou něčí náboženské praxe, jak se mnozí domnívají. I nevěřícímu nabízí velkolepé svědectví o člověku: o jeho vznešenosti, nízkosti, vášních, úzkostech, zločinech, milosrdenství, nenávisti, lásce.

Ti, kteří se dnes u nás domnívají, že vyrovnat se s Biblí znamená dát jí dvě hodiny v literatuře, protože víc času na ni při výuce nezbývá, se proto podle mě šeredně pletou.

Možná by - při upřímném pokusu hlouběji nahlédnout do poselství biblických příběhů - měli lehčí práci v předmětech dalších.

Možná by žáci a studenti dříve či později alespoň v něčem lépe porozuměli sobě i jiným. Nemluvě o tom, že se sluší přiznat k vlastním kořenům.