Jiří Dědeček publicista

Nějaký mimořádný ohlas jsem ovšem nikdy nezaznamenal. Lze k tomu jedovatě poznamenat, že to možná bude dáno úrovní songů, ale co bych sám do sebe rýpal...

Od minulého týdne mám konečně pocit, že jsem se stal mediální hvězdou

Od minulého týdne však mám konečně pocit, že jsem se stal mediální hvězdou. Prožívám alespoň odlesk pocitů, které mi byly až do této doby odepřeny.

Minulý týden totiž Česká televize odvysílala na druhém programu dokument nazvaný S pistolí v kapse, v němž jsem částečně figuroval.

Vystupoval jsem tam sice jako postavička komická, špatný střelec a posměváček na úkor milovníků zbraní. Přesto však popularita ozbrojence, jakou jsem si tím způsobil, je obrovská a nečekaná.

Odvážnější občané mě zastavují na chodníku s žádostí o podpis, ti plaší alespoň polohlasem pozdraví. Když jsem byl nakupovat v supermarketu, přišel se na mě zpovzdálí podívat celý personál úseku Ovoce-zelenina.

Hleděli na mě zpoza hromad poloshnilých ředkviček s takovou úctou, že jsem si připadal slavný jako nějaký vzdálený příbuzný Karla Gotta nebo Helenky Vondráčkové.

Byl by to nádherný pocit, kdyby se jednalo o moje čtyřicetileté umělecké snažení. Ale ne - jsem pro ně ten, který má doma pistoli

Hruď se mi dmula pýchou: konečně jsem se v očích pro tohoto národa stal Někým! Byl by to nádherný pocit, kdyby se jednalo o moje čtyřicetileté umělecké snažení. Ale ne - jsem pro ně ten, který má doma pistoli.

Člověk by řekl, že už to dneska není žádná atrakce, vždyť stačí zažádat si o zbrojní pas a udělat jakési primitivní testy, které se mají k řidičáku asi jako maturita ke kandidatuře věd.

Možná je problém v tom, že zkouška i zbraň stojí nějaké peníze, možná ti uvážlivější mají strach pistoli vlastnit a závidí mi tu nezodpovědnou odvahu.

Co bych jim vysvětloval, že jeden čas se naše rodina cítila v hlavním městě natolik ohrožena, že mě pro pistoli poslala vlastní žena...

Ať je to jak chce, kvér je kvér, i kdyby byl rezavý, je to můj brach, jak praví klasik, a kdo ho má, ten -... Co vlastně? Ten je nejlepší?

Četl jsem několik nelichotivých analýz, v nichž se mužská touha vlastnit zbraň vysvětluje určitou pohlavní nedostatečností; jako by to, co orgánu na rozměrech schází, ruční palná zbraň suplovala.

Proč je mezi obyvatelstvem rozeseto tolik samopalů, proč stejné pocity vyvolá i granát a proč po zbraních touží čím dál tím víc i ženy

Pak se ovšem naskýtá otázka, jak je to třeba s myslivci a jestli každý myslivec... ale abych neodbočoval...

Taková teorie také nikterak nevysvětluje, proč je mezi obyvatelstvem rozeseto tolik samopalů, proč stejné pocity vyvolá i granát a proč - a to je nejdůležitější námitka - po zbraních touží čím dál tím víc i ženy.

Slyšel jsem nedávno v tramvaji rozhovor asi pětiletého chlapečka s tatínkem, bavili se o dárcích. Chlapeček chtěl tank. Tatínek byl zřejmě pacifista a ještě psycholog: ptal se chlapečka, proč zrovna tank, co se mu na tanku tak líbí a jestli by se eventuálně nedal něčím nahradit.

Chlapeček rezolutně odmítl: "Chci tank. Je velikej a řve."

"A co třeba takový buldozer," zkusil to tatínek. "Taky strašně řve, je obrovský, a ještě tak hezky barevný."

Chlapeček se na chvilku zamyslil a pak tu prostou pravdu řekl: "No jo, tati, ale buldozer nestřílí..."

Jestli si tu konverzaci správně vykládám, prodám revolver a koupím si třeba příklepovou vrtačku. Už jsem přece velký....