Miroslav Petříček filosof

Jiří Králík, který tento Projekt 100 vymyslel a ve spolupráci s Asociací českých a slovenských filmových klubů uskutečňuje, chtěl původně prostě jen vyplňovat mezery v našich znalostech dějin kinematografie a uvádět díla, která sice získávají ceny odborných festivalových porot, ale nelákají diváky v takovém počtu, který by filmoví distributoři pokládali za rentabilní.

Ukázalo se ale, že tento putovní festival nemůže skončit u první stovky uvedených filmů; zjevně proto, že smysl tohoto putovního festivalu je mnohem hlubší, než se jeho organizátorům mohlo zprvu zdát.

Projekt 100 totiž není jen velmi úspěšný pokus o alternativu k existující filmové distribuci a běžnému kulturnímu provozu.

Když už jsme si teď zvykli na multikina a jejich zběsilé tempo premiér, možná jsme úplně přestali registrovat, co ztrácíme

Vždyť mezi režiséry, které už stačil připomenout, nebyli jen příslovečně temní Ingmar Bergmann anebo Andrej Tarkovskij, ale i díla divácky velmi vstřícná, třeba Moderní doba Charlieho Chaplina, horory Alfreda Hitchcocka, veleslavná Casablanca anebo Monty Pythonové.

Ani zdaleka tedy nejde o nějakou přehlídku, pořádanou zasvěcenými znalci pro zasvěcené znalce. Význam celého projektu je třeba hledat někde jinde. A zde se pak nabízí následující úvaha:

Když už jsme si teď zvykli na multikina a jejich zběsilé tempo premiér, možná jsme úplně přestali registrovat, co ztrácíme. Projekt 100 nám to rok co rok připomíná, protože kinu a jeho divákům vrací paměť, o kterou nás kulturní provoz připravuje - ačkoliv právě kultura by měla paměť uchovávat.

Šílená frekvence filmových premiér vede k tomu, že právě tak rychle se nám v hlavě maže bezprostředně minulé. Úspěšnost filmů se měří obratem, pro který jsou podstatné tak dva týdny po premiéře. A o dramatu se mluví jen v souvislosti se stoupající křivkou návštěvnosti.

Paměť filmové distribuce se počítá skutečně jen na týdny; do první desítky nejnavštěvovanějších kusů se víc nevejde. Horší je, že stejně taková je i paměť diváků.

Televizní seriály, které rovněž vstupují na toto kulturní tržiště, vytvořily například určitý obraz psychologického dramatu, kterým měříme to, co sami prožíváme.

A pak jednoho dne zabloudíme do nějakého okrajového kina a shlédneme třeba slavný (a kdysi i u nás promítaný) film Kdo se bojí Virginie Woolfové režiséra Mikea Nicholse z roku 1967. Toho, co se nám začne jevit jako hloupé, je najednou mnohem víc, než jsme si kdy mysleli, dokonce i mnoho z toho, co jsme ještě včera pokládali za úžasné.

Samozřejmě to neznamená, že staré je vždycky lepší novějšího, ale je zřejmé, že bez paměti ztrácíme schopnost srovnávat a jsme stejnými otroky běžícího pásu jako tulák Charlie v Chaplinově Moderní době. Tempo se stále zrychluje a nám nezbývá než rychle konzumovat.

A stejně jako v bufetu, ani v multikině už dneska nevíme, co jsme tu jedli včera. Asi popcorn. A předevčírem taky.