Leo Pavlát ředitel pražského Židovského muzea

Prožil jsem tam celé mládí, ale teprve při mé poslední pochůzce jsem si s odstupem uvědomil, čím také se to místo proměnilo: Z dejvických ulic zmizely dříve všudypřítomné uniformy nesčetných majorů a podplukovníků.

Za komunistů jich byly plné ulice, kroužily kolem ministerstva obrany jako kolem podivného khaki úlu. Dnes se ale vojenská zeleň z ulic ztratila. A nejen to: skončila i povinná vojenská služba.

Dnes se ale vojenská zeleň z ulic ztratila. A nejen to: skončila i povinná vojenská služba

Jsem ročník 1950 a tohle vědomí má pro mě svůj osobitý význam. Za komunistického režimu měla armáda - říkalo se jí československá lidová - až 300 000 mužů, v drtivé většině odvedenců. Tito mladí lidé šli do uniformy nedobrovolně, s pocitem křivdy nespravedlivě odsouzených, ačkoliv se nijak neprovinili.

Komunistická vojna pro ně neznamenala jen ideologické vymývání mozků a zapřažení do militaristické mašinérie. Každého z vojáků konfrontovala se zhovadilostí panujícího systému v jeho každodenní rutině.

V kasárnách se zřetelněji než jinde poučili o socialistickém systémovém nepořádku, plýtvání a nesmyslnosti všech rádoby posvátných úkolů.

A ne dost na tom, vojákům se dostalo do života ještě dalšího poučení: Nahlédli, že předstírání, klamání a ulejvání jsou tím nejlepším způsobem, jak přežít. Namísto konání, s nímž by se mohli ztotožnit, se museli bránit násilné stupiditě.

Nebylo by od věci dát dohromady příběhy těch, kteří se komunistické vojenské šikaně vyhnuli. Posbírat návody umného, lékařsky podloženého simulování. Seznámit se se svědectvím spřátelených psychiatrů, kteří vynalézavě diagnostikovali všeliké úzkosti a fóbie.

Můj spolužák z devítiletky, už na vojně, se na východním Slovensku pokusil o sebevraždu. Demonstrativně, a tedy s rizikem. Podřízl se žíly a čekal, že ho včas najdou. Kdyby se tak nestalo, vykrvácel by. Kdyby si řekl o pomoc, čekal by ho skutečný kriminál za vyhýbání se vojenské službě.

Můj kamarád měl štěstí, našli ho, získal doklad zprošťující vojny neboli proslulou "modrou knížku". Mezi mladými muži mé generace byla ceněna nad knížky vkladní nemluvě o knihách skutečných.

"Modrá knížka" byla svědectvím o obzvláštní inteligenci a talentu dotyčného, důkazem jeho schopnosti poradit si v nesnázích. Potvrzovala, že ten, kdo dokázal rudozelené bestii uniknout, má potřebné kontakty mezi slušnými lidmi, anebo třeba jen, že je dítětem štěstěny.

Tohle všechno mi prolétlo hlavou, když jsem nedávno v pražských Dejvicích nezahlédl jedinou uniformu. Jenže, přiznám se, ani pomyšlení, že už vojna není povinná, mě při tom nenaplnilo euforii - a to nejen proto, že už dávno nejsem brancem.

Povinná vojna a zbytnělá armáda s uniformou na každém rohu jsou minulostí, ale minulostí je i komunistický režim. Patřily k sobě, společně zmizely. Teď už mi armáda nevadí. Teď už, říkám si, je možné považovat ji za svou.