Ondřej Štindl analytik BBC

Pak by se ale třeba zamyslel ještě jednou a došel by k tomu, že vážně berou především sami sebe, někdy dokonce až tak, že se sebou samými dojímají. Komik může posloužit jako vhodná záminka. Janu Werichovi se něco takového přihodilo, do určité míry v tom je nevinně.

Jan Werich byl nepochybně nadaný a vtipný muž. V dobách Osvobozeného divadla spolu s Jiřím Voskovcem dokázal dělat lidovou zábavu, která se vymykala někdy provinciálním českým měřítkům.

Kromě Jana Wericha - českého umělce s komplikovaným a docela tragickým osudem - ale jako by existoval ještě Werich jiný

Filmy dvojice V+W z té doby působí svěže i dnes - a je v tom trochu bezděčné komiky, když se dnes někteří umělci, jejichž soužití s totalitním režimem bylo - narozdíl od Jana Wericha - bezproblémové, pohoršují nad tím, že se Werich a Voskovec před válkou hlásili k levici. Žádní stalinisté to navíc nebyli.

Po druhé světové válce se Jan Werich většinou pohyboval na hranici toho, co ještě byl režim jakž takž tolerovat. Na jeho představeních v padesátých letech podle dobových svědectví panovala svobodomyslná atmosféra, i z mnohých jeho pozdějších vystoupení bylo zřejmé, co si asi o komunistickém režimu myslí.

Příležitostí k práci postupem doby neměl zas až tolik, pár pěkných rolí v televizních inscenacích, pár filmů - některé z nich zbytečné. Je docela příznačné, že z Werichovy filmografie může dnes člověk v programu českých televizí narazit spíš na budovatelskou agitku Císařův pekař a pekařův císař než třeba na Pudr a benzín.

Často se píše o jeho podpisu pod Antichartou, fakt ale je, že v době, kdy se shromáždění organizovalo, už byl vážně nemocný, a omluvy, které na jeho obranu zaznívají, působí o dost věrohodněji než v případech jiných umělců.

Kromě Jana Wericha - českého umělce s komplikovaným a docela tragickým osudem - ale jako by existoval ještě Werich jiný. Mýtický "moudrý klaun", jehož tvář kdysi shlížela do nejednoho českého obýváku z plakátu, na němž bylo velkým písmem vyvedeno triviální moudro o tom, jak by člověk měl koukat být, když už jednou je.

Werich, před jehož jménem je třeba vyslovit ostentativně zvýrazněné slovo "pan". Muž jehož dílo se především stalo zásobárnou, jak se rádo říká, "hřejivě lidských" a zhusta dost plytkých postřehů, jež pak možné ve společnosti nebo v televizi uplatňovat, a tvářit se přitom jako ten, kdo zjevuje velkou životní pravdu.

Z Jana Wericha se stal jakýsi prototyp figury, která z české scény nezmizela ani po jeho smrti - výřečný starší muž, který kolem sebe rozhazuje bonmoty a instantní poučky, lapané publikem, které si hned připadá o to moudřejší, když jim porozumí. A té své chápavosti také rádo zatleská, někdy se jí nechá až dojmout.

Inu - legrace musí být. A zjevně hned tak nepřestane.