Adam Drda analytik BBC

Chvíli se rozhlížejí, kam to vlastně přišly, a pak jedna povídá: "To je příšerný." Druhá replikuje: "To je tak příšerný, až je to skvělý." A po chvíli zase ta první: "Ne. To je tak příšerný, že už se ani nedá říct, že je to tak příšerný, že je to skvělý."

Vik musí mít svého synovce nesmírně rád. Ač je sám nezámožný a má děti, sežene zrovna pro Grosse 900 tisíc, přidá svých tři sta, aniž by žádal splátky nebo záruku

Velmi podobný pocit má nebožák, nucený sledovat peripetie kolem financování bytu českého premiéra Stanislava Grosse.

Příběh s bytem začíná mít - zvláště po pátečním "zvratu", kdy se přihlásil dosud neznámý aktér - rysy grotesky. Umění ale v tomto případě jen chabě napodobuje život.

Malá rekapitulace

Dosud nebylo jasné, kde vzal Stanislav Gross na čtyřmilionový (s bazénem zhruba pětimilionový) byt, na nějž si podle řádně přiznaných příjmů nemohl vydělat. Nejdřív řekl, že část si našetřil, na část měl hypotéku a se zbytkem mu pomohli příbuzní.

Dobrá: otázka tedy zněla, kteří příbuzní. Strýc František Vik, movitý a štědrý důchodce, bývalý voják. Strýc se k půjčce milionu dvě stě tisíc směl přihlásil.

Když se ukázalo, že není zámožný a ani on si ty peníze nemohl vydělat, padl logický dotaz, kde je vzal. Vik prohlásil, že v zahraničí.

Výrok o "penězích z ciziny" ale v Česku po všech sponzorských aférách - stačí vzpomenout na ODS a Lájoše Bácze a Rádžíva Sinhu - působí jako červený hadr.

Zrodilo se tedy vysvětlení, že Grossovi půjčili ještě další příbuzní, respektive půjčili Vikovi, aby mohl půjčit Grossovi.

Na otázku BBC, jestli ty příbuzné zná, Gross odpověděl stručně, ale kladně. Některé prý ano, nechce však prý o nich mluvit, aby neměli zbytečné problémy.

Sdílný přestal být i Vik, který náhle usoudil, že do věci nikomu nic není, i kdyby si - jak řekl - "vypůjčil od Adolfa Hitlera".

Co se týká tvrzení o půjčce z ciziny, novináři prý nepochopili, že si jen tak dělal legraci.

Když premiér ztrácí řeč

Mezi každým z výše uvedených vysvětlení uplynula nějaká doba, premiér byl krajně nesdílný, evidentně ho rozčilovalo, že vůbec do jeho majetkových záležitostí někdo strká nos, odpovídal vždy až ve chvíli, kdy už se věc nedala oddálit a odpovědi se nešlo vyhnout.

Grosse dnes dostihuje minulost a je možné, že se ze zachránce sociální demokracie změní v další z mnoha koulí na jejích nejistých nohách

Na deník Mladá fronta DNES, který o věci dlouhodobě píše, podal Gross žalobu, respektive oznámil, že to udělá, protože list zveřejnil jeho příjmy, ale nezapočítal do nich nezdanitelné poslanecké náhrady.

Jenomže náhrady nejsou určeny na to, aby si politik vylepšoval rodinný rozpočet, a tak premiér o svých vyšších příjmech zase přestal mluvit, snad i pro to, aby novináři do "systému poslaneckých náhrad" moc nešťourali.

Zmíněný "páteční zvrat" nastal ve chvíli, kdy se médiím přihlásil podnikatel Rostislav Rod a oznámil, že půjčil peníze nikoli přímo Grossovi, kterého ale nedávno v té věci navštívil, nýbrž strýci Vikovi.

Rostislav Rod

Rostislav Rod je bývalý novinář. Aby to bylo hodně zamotané a o něco zábavnější, pracoval před necelými třinácti lety zrovna v Mladé frontě DNES a byl jedním ze šedesáti akcionářů, kteří na prodeji akcií zbohatli.

Je vůbec možné, že by byl Gross tak naivní, že by mu bylo úplně lhostejné, odkud pocházejí peníze, které si půjčuje

Je také bývalým redakčním kolegou dnešní mluvčí vlády Věry Duškové, ale to je jen detail.

V dopise redakcím Rod píše o půjčce Grossovu strýci a vysvětluje, proč se přihlásil až teď: "...nikdy jsem nechtěl o tomto obchodě veřejně mluvit. Situace však nabyla takových rozměrů, že jsem upustil od svého původního rozhodnutí".

V roce 1999 prý půjčil Rod Grossovu strýci 900 tisíc na směnku, protože to byl "dobrý kšeft" - dohodlo se, že po osmi letech dostane zpátky o několik set tisíc víc a dohodlo se taky, že se o věci nebude veřejně mluvit.

S panem Vikem se pan Rod dlouho zná, jejich otcové byli spolupracovníci a paní Viková pana Roda učila. Stanislav Gross o operaci neměl tušení, nevěděl od koho peníze pochází, ale věděl prý, že od někoho cizího.

Jsou to zvláštní lidé

První věc, která z toho plyne, je následující: strýc Vik musí mít svého synovce nesmírně rád. Ač je sám nezámožný a má děti, sežene zrovna pro Grosse devět set tisíc, přidá svých tři sta - a aniž by žádal splátky nebo nějakou záruku (o ničem takovém aspoň dosud nebyla řeč), předá obnos panu Grossovi.

Další věc: pan Rod je zvláštní člověk, když nechá strýce Vika, s nímž jej pojí úzká vazba, i jeho oblíbeného synovce premiéra Grosse přinejmenším několik týdnů "dusit" a vymýšlet různé konstrukce, aby se pak přihlásil ve chvíli, kdy už to působí dosti nevěrohodně.

Pan Vik je asi rovněž zvláštní člověk, protože má sice svého synovce velmi rád, ale taky ho nechá plácat v maléru a svého věřitele Roda přivede se strašivým zpožděním. Všichni ti lidé se mají rádi a navzájem si ubližují.

Jistě, byla tu ona dohoda, že se o půjčce nebude veřejně mluvit. Jenže na té mohl mít zájem strýc Vik - třeba nechtěl, aby se to dozvěděla rodina či novináři.

Avšak ten zájem na mlčení se musel neméně logicky změnit v pravý opak ve chvíli, kdy se o premiérově bytě začalo psát.

Proč by chtěl v mlčení setrvávat podnikatel Rod, to je zatím nevysvětlená záhada.

Premiér, který nemá strach

Jako další nejasnost se jeví premiérův nezájem vědět, od koho půjčka pochází. Je vůbec možné, že by byl politik, jehož kariéra stoupá a který s politikou spojil celý svůj dospělý život, tak naivní, že by mu bylo úplně lhostejné, odkud pocházejí peníze, které si půjčuje?

Za prvé by se přece musel bát, že to může být od někoho, kdo ho později zkompromituje, a za druhé (ale především) je snad hlavním zájmem každého veřejného činitele vědět, s kým má co do činění. Co kdyby ty peníze byly od nějaké nastrčené mafiánské figurky?

K tomu všemu se druží fakt, že ochota pana Rostislava Roda spolupracovat s novináři a zachraňovat Stanislava Grosse i Františka Vika má zjevně své meze, stejně jako jeho věrohodnost.

Nechce přesně říct, na jaký úrok peníze půjčil, nechce říct přesné datum, které má směnka, nechce směnku ukázat.

Tvrdí, že má úzký vztah ke své bývalé učitelce paní Vikové, ale neví, jak se ta paní jmenuje křestním jménem.

Jistě, že by to všechno teoreticky za nějakých výjimečných okolností mohla být i pravda, lidé často jednají způsobem, který jako by neměl logiku.

Jenomže Stanislav Gross je významný politik a celá jeho kariéra je důkazem, že je schopen jednat velmi racionálně a velmi pragmaticky. Pak je naprosto nesrozumitelné, proč se najednou chová, jako by chtěl sám sebe zničit.

Místo aby pokorně uznal, že má problém, a snažil se veřejnosti vysvětlit, co se stalo, nedůstojně kličkuje, chová se útočně a vytahuje jedno pochybné zdůvodnění za druhým.

Další z Grossových afér

Ke Grossově smůle je aféra s bytem sice asi nejvážnější, ale rozhodně ne jediná v jeho politickém životě.

Premiér má intenzivní náklonnost k nejrůznějším výhodám, které z politiky plynou a jsou v rozporu s nepsaným etickým kodexem

Všechny předešlé mají společného jmenovatele, totiž fakt, že pan premiér má intenzivní náklonnost k nejrůznějším výhodám, které z politiky plynou, a jestliže nejsou v rozporu se zákonem, pak jsou v rozporu s nepsaným etickým kodexem.

Už před drahnou dobou dostal Gross v Praze, ve městě s těžkou bytovou krizí, byt s regulovaným nájemným se smlouvou na dobu neurčitou. Přidělení bytu bylo zdůvodněno "veřejným zájmem" - a dnešnímu premiérovi to přišlo divné, až když se záležitost dostala na veřejnost.

Tajemstvím je zahaleno podnikání a obchodní kontakty jeho manželky. Grosse dnes dostihuje minulost a je možné, že se ze zachránce sociální demokracie změní v další z mnoha koulí na jejích nejistých nohách.

Přinejmenším opozice se před klíčovými parlamentními volbami pokusí z premiérových afér vytěžit maximum.