Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Možná šlo o povodeň, možná o zemětřesení, na tom nezáleží. Vzpomínám si, jak jsem se nejdřív jakoby zastyděl, tváří tvář ušlechtilosti kolegy, který se neváhal ozvat a nahlas nám připomněl samozřejmost charity.

Charita je výsostně soukromé území, do kterého bychom si neměli nechat nikým mluvit

Jenomže s dobročinností je to složitější.

Spouštědlem pro takové úvahy může být každodenní chůze centrem Prahy. Kasičky a dlaně nastavují pěšákovi do cesty zpustošení a zoufale vyhlížející bezdomovci a žebráci, stejně jako růžolící a usměvaví studenti a skautíci, nezřídka půvabné dívky.

Dát beznohému vandrákovi na polívku nebo na žrádlo pro psa, byť si za to nejspíš koupí krabici vína? Nebo raději přispět na sbírku nadace, která je zárukou promyšlenějšího rozdělování peněz, ať už mezi slabozraké nebo na boj proti rakovině?

Nad takovým dilematem ještě lze mávnout rukou. Vždyť jde o pár drobných, jednou dám tomu a příště tomu.

Náročnější rozhodování přichází s pocitem, že těch pár desetikorun rozdaných několikrát za rok na ulici je pořád tak nějak... málo. Co tedy dál?

Čekat, až vichřice znovu pokácí Tatry nebo příště třeba Šumavu? Až zase lehne popelem Národní divadlo nebo v Somálsku vypukne další hladomor?

Naštěstí existuje modernější způsob, jak ulevit svědomí a peněžence: vybrat si nadaci svého srdce a dát bance trvalý příkaz k pravidelnému převodu příslušné sumy, jednou, dvakrát za rok.

Tímto způsobem mohu přispívat jak na následky likvidace humanitární katastrofy, tak posílat peníze organizaci, která podle mého názoru profesionálně hájí i moje zájmy. Ochráncům přírody, kultury, zdraví, památek.

Existuje i méně oslavovaná možnost, která se jako charita ani příliš netváří. Uvědomil jsem si to poprvé, když povodeň zničila živnost mých příbuzných.

Než začnu ukrajovat stokoruny či tisíckoruny na pomoc vzdáleným, snažím se porozhlédnout, jestli by neposloužily stejně dobře někde blíž

Přece nebudu posílat peníze na veřejné konto, když můžu vtisknout peníze přímo do ruky svým blízkým!

Podruhé, když učitelka na třídní schůzce seznámila nás rodiče s neutěšenou finanční situací školy, do které chodí naše děti.

Mám posílat peníze do Asie postižené vlnou tsunami, když školníkovi chybí rozbrušovačka a hrábě na listí?

Jenomže to se zase hned začínaly ozývat výčitky svědomí: Není nemorální starat se o úklid školní zahrady, když lidem kdesi na opačné straně zeměkoule zničil živel domovy?

Myslím, že není. Přijde mi logické, přirozené a musím přiznat, zdravě sobecké, myslet při charitě spíš na turistický oddíl, do kterého chodí můj dobře krmený a hmotně rozhodně nijak nestrádající syn, než na rybáře ze Srí Lanky.

Charita je výsostně soukromé území, do kterého bychom si neměli nechat nikým mluvit.

Peněz na rozdávání není nikdy dost. Než začnu ukrajovat stokoruny či tisíckoruny na pomoc vzdáleným, snažím se proto porozhlédnout, jestli by neposloužily stejně dobře někde blíž.