Petr Borkovec básník

zpívá se v jedné dlouhé, nikdy nenapsané kabaretní baladě, ze které zbyl jenom refrén.

Na konci berlínského Kurfürstendammu, mezi čtvrtěmi Wilmersdorf a Grünewald, vyčerpané srdce spočine mezi stovkou jiných víc nebo míň utrmácených věcí.

Pod prudce otevřenou oblohou živoří tráva a bezmocně se proplétají trasy, v průchodu mezi domy náhle zesílí hluk neviditelné dálnice, a tam dál, mezi řetězem autodílen, vydrancovaným nádražním překladištěm a okrajem zahrádkářské kolonie, se jako třpytivý povrh ledovce sune kolona opravených aut. Neslyšná a věčná.

Zvuky se trochu opožďují za věcmi a naopak, zvláště na mostcích a lávkách téhle prapodivné delty, kde mosty vedou přes můstky a viadukty překlenují lávky

Zvuky se trochu opožďují za věcmi a naopak, zvláště na mostcích a lávkách téhle prapodivné delty, kde mosty vedou přes můstky a viadukty překlenují lávky.

Vpravo na nejzazším výběžku jsou k vidění strašidelné útesy Westendu s majákem Funkturmu.

Navečer jeho signály zanikají v obrovské porci šedé oblohy, hejna holubů vyrážejí z přilehlých ulic jak z kožených pouzder (zvuk se zpožďuje) a mísí se s nejzvědavějšími racky.

Prostor je zatažen kruhovou plentou šumu, jejíž záhyby se sem tam dotýkají tváře. V průzorech mezi činžovními domy nabíhají bezzvučné vlny.

Konec bulváru se podobá sledu trochu vyčerpaných triků. Při dnešním představení mírně mrzne.

Nálada v deltě nebývá nejlepší, ale chválabohu se nemění. Ve zmrzlinářství se kouří a dým se plazí po barevných kostkách dětského koutku. Stmívá se.

Tři větráky se odrážejí ve skle a zdá se, že šlehají větve venkovních platanů, jimiž potřásá vítr. Holuby jako by někdo tahal z okapů - tak zdobně teď obletují fasády.

Automobil, zdvižený nad servisem namísto vývěsního štítu, má rozsvícená světla, která zabírají lesk rozbahněného břehu.

Na platzu před zmrzlinářstvím se smutně pohupují bóje lamp. Lodníci, děvky a úředníci z poboček kouří a škrabou zmrzlinu.

Z baru na viaduktu se celý týden dvacet čtyři hodin ozývá jazz. Sbírá se tu na bližní, které postihlo tsunami. Jazz hilft 7 x 24 hours - za vstup se neplatí, všechny peníze, které host vydá za jídlo a pití, jdou (přes konta Unicef a Medecins sans frontieres) do jihovýchodní Asie.

Návštěvníci navíc mohou něco hodit do průhledných schrán nebo nechat velké spropitné.

Hudebníci, střídající se po dvou hodinách, hrají bez výplaty; víno darovali vinaři, espresso kavárníci, koláče pekaři, sushi Japonci, světla osvětlovači, auta půjčovny, plakáty tiskaři, přímořský hotel pro účinkující přímořští hoteliéři.

V půl šesté ráno je bar skoro prázdný. Prosklené dveře jsou otevřené na skleněný most, po kterém nikdo nepřechází. Oteplilo se, nezměrné nebe nad Westendem vypadá divoce a apokalypticky.

Kolejiště, náspy, zmačkané akáty a výpadovky pod ním jsou nacucané vodou, blýskají se a vypadají zaskočeně - jako by se zničehonic odvalil kámen, který na nich ležel. Barman střídavě připomíná Toma Waitse a Fernandela.

Tři hudebníci docela tiše hrají do cinkotu nádobí a připomínají zvířata. Xylofon, saxofon, kytara - opička, volavka, varan.

Nálada není ani špatná, ani zvlášť veselá, ale důležité je, že se dlouhé hodiny nemění. Pod mostem pozvolna zesiluje příliv. V okně za Fernandelem tmavne mračná čára, chvíli připomíná zemi nebo ostrov na horizontu, pak se rozptýlí.

Berlín, 13. ledna 2005