Pavel Klusák hudební publicista a redaktor časopisu Týden

Jsou mi protivné jen tehdy, když zprůměrovaný součet různých hlasů a různých postojů někdo vyhlašuje za vítěze, jinak soupisy nominací a osobních favoritů si velmi rád čtu - ať už jde o názory českého publicisty, u nějž už nějaký ten rok známe meze vkusu a rozhledu, nebo o kanadského internetového bloggera, k němuž jsme náhodou dosurfoval a kterého nikdy nepotkám.

Zarážející a okouzlující je rozptyl a různost zážitků, které různí lidé po světě označují za své vrcholné setkání s hudbou během posledního roku.

Zarážející a okouzlující je rozptyl a různost zážitků, které různí lidé po světě označují za své vrcholné setkání s hudbou během posledního roku

Svobodné území internetových periodik a zápisníků, vedených často s nulovými náklady i příjmy (nepočítáme-li ovšem nedocenitelný čas), je dobrým kontrastem k oficiálním hitparádám, kde se upozorňuje pořád na to samé, ať už je to únavnější Kabát nebo poctivější Radůza.

Ale i takzvaně speciálnější hudba, třeba ta od Islanďanky Björk, v žebříčcích ještě přítomné, ale zároveň tak trochu trpěné pro svou podivnost a jinak akcentovanou emocionalitu, může být jen bránou k širokému území v mediálním stínu, v zóně, kde je osobní přístup samozřejmostí a hledání vlastního jazyka uvnitř hudby jediným společným jmenovatelem velmi různých tvůrců.

Pročítám si tedy žebříčky prestižních časopisů i osamělých vášnivců, tiše žasnu a vyrovnávám se s tím, že tak jako nepřečtu všechno, nač mě naláká anketa Lidovek o knihu roku, tak nestihnu proposlouchat všechny ty lákavě popisované muzikantské samorosty z Islandu, Japonska, New Yorku, Argentiny, Norska, Montrealu nebo Barcelony.

V úvahu je ovšem třeba vzít i možnost, že člověk by byl nakonec zklamaný, a tak vlastně není špatné některou hudbu si jen představovat.

Třeba ve Vídni funguje s mezinárodním ohlasem Der Erste Gemüseorchester čili The Vegetable Orchestra: jeho nástroji jsou výhradně mrkve, květáky, okurky a jiné pastináky, s jejichž pomocí skupina nejenže vytváří alternativní techno, ale nakonec klubovému publiku i uvaří polévku.

Jinak se k jídlu vztahuje Matthew Herbert, britský politický muzikant a spolupracovník zmíněné Björk: nový koncertní program tematizuje přežírání jedné části světa a hladovění druhé, hudba tedy vzniká ze zvuků postupně konzumované a ničené bohatě prostřené tabule.

Chtěl bych vidět newyorskou Japonku o.blaat, která stepuje a své kroky vede přes digitální techniku, čímž místo kabaretní zábavy vzniká subtilní elektronická abstrakce. Slyšel jsem improvizátory z Koreje, donedávna prázdného místa na mapě současné hudby.

Hudba pianistky Mi Yeon nic známého nepřipomíná, je krásná a snad můžu říci, že ke mně mluvila: chtěl bych ale vědět, jak byla původně myšlena.

Chtěl bych porozumět chytlavým písničkám amerických dvojčat Friedbergerových, kteří v rámci kapely The Fiery Furnaces píší beatovou operu o cestě kolem světa právě tak podivným jazykem soukromých narážek, jaký může vyrašit během společného dětství mezi dvojčaty.

Lidé poslouchají hudbu z mnoha důvodů, přičemž o mnoha vůbec nevědí.

Ale občas si člověk musí přiznat, že permanentní zjevování nové inspirované tvorby, nevysychající pramen imaginace v tolika podobách srozumitelných napříč Zeměkoulí, je důvodem k jisté naději - a to i ve světě, kde to s prameny ropy tak překvapivě dobré už není.