Petruška Šustrová novinářka

Patrně to bylo dost působivé, někteří lidé tu větu v různých souvislostech používají dodnes.

Na rozdíl od značné části svých spoluobčanů na normalizační televizi nevzpomínám s nostalgií - nevzpomínám na ni totiž vůbec, protože jsem z ní neviděla nic kromě jednoho vyhlášeného dílu slavného seriálu o majoru Zemanovi. Televizi jsme neměli a docela dobře jsme se bez ní obešli.

Občas takové upozornění, že je chyba někde jinde, velice postrádám. A mé okolí mne dokonce nutí, abych závadu hledala v sobě

Jednou v sedmdesátých letech mi jinak vlídná poštovní nadřízená řekla: Ale měla byste si koupit televizi, člověk musí jít s dobou. Jenže já si myslela, že s dobou, kterou ta televize zobrazovala, by člověk zrovna jít nemusel.

Jde mi ale o tu laskavost, se kterou televize přiznávala vlastní chybu - nenapsala to sice přímo, ale když člověk věděl, že závada není na jeho přijímači, bylo jasné, že je na té druhé straně.

Občas takové upozornění, že je chyba někde jinde, velice postrádám. A mé okolí mne dokonce nutí, abych závadu hledala v sobě.

Nechápu třeba, proč na televizní obrazovce vystupuje tolik lidí, kteří se živí mimo jiné hlasitým čtením a přitom nevědí, že se v češtině klade důraz na předložky. Když si na to postěžuji, řekne mi někdo z mého okolí: nesmíš mít tak vysoké nároky. Nesmím?

Ještě víc mi vadí, že mi ve zprávách televize denně servíruje požáry a autonehody. A to ještě často řeknou: "došlo k nehodě" anebo "došlo k požáru", ačkoli je měli ve škole naučit, že se neříká "došlo k požáru", nýbrž "hořelo".

A zase - když si postěžuji, namítne někdo z mého okolí, že nesmím lpět na maličkostech. Vlastně bych měla mluvit v minulém čase, protože před několika týdny dostoupilo mé znechucení takové míry, že jsem se na televizní zpravodajství přestala dívat.

Opravdu mě nezajímá, kde zase hořelo, kde vykolejil vlak, ani kde se srazila auta. A i kdyby mě to nakrásně zajímalo, rozčilovalo by mě, jakým jazykem mi to televize sděluje: nemyslím, že je ze všeho nejdůležitější, kolik slov dokáže člověk přečíst za deset vteřin, a otravovali mě hasiči a policisté, kteří mi z obrazovky oznamovali převratnou skutečnost, že přijeli k požáru nebo k nehodě.

Ve světě se denně stane nesmírné množství zajímavých věcí a já bych si přála se o nich dozvídat z večerního zpravodajství. Jenže aby je člověk mohl někomu sdělit, musel by vědět, co taková událost znamená, jaké má příčiny a jaké může mít důsledky.

Nevím, zda takového zasvěceného vysvětlení nejsou výrobci televizních zpráv schopni, nebo zda jim to připadá jako moc práce, protože je to nepochybně víc práce, než zajet k požáru či autonehodě.

Když si na to ale postěžuji, zase slyším, že jsem příliš náročná a že nehody lidi zajímají nejvíc ze všeho. Nejde prý o kvalitu zpravodajství, ale o to, kolik diváků bude sledovat pořad, který víc než co jiného připomíná černou kroniku.

Mám přistoupit na to, že je chyba ve mně a jít s dobou. Děkuju pěkně, ale nechci. Tato doba má víc tváří, stejně jako ta minulá, a její televizní tvář se mi vůbec nelíbí.