Jaroslav Jírů publicista

Krajský soud ho nejprve v rámci restitucí přiřkl paní Kristině Colloredo-Mansfeldové a Nejvyšší soud to potvrdil. Ovšem Ústavní soud ho zase přiklepl českému státu a jak rozhodne ten evropský ve Štrasburku, to se v této chvíli neví.

Ještě štěstí, že Boží soud rozhoduje v konečné instanci pouze o lidech a nikoli nemovitostech, to by byla nekonečná dramata o mnoha jednáních. A přece, kdybych byl býval před čtyřiceti osmi lety tušil, co se v roce 2004 bude s Opočnem dít, mohl bych dnes k jeho osudu přispět zásadní výpovědí, ale kdo tehdy mohl tušit!

Čeká je skutečně nadlidský úkol: mají spravedlivě rozhodnout v tomto velmi složitém sporu a přitom na Opočně nikdy nebyli

V roce 1957 jsem žil několik týdnů na Opočně jako student historie a průvodce-brigádník. Ten krásný renesanční zámek jsem si přímo zamiloval. Co jsem všechno mohl návštěvníkům vyprávět!

Na jedné chodbě tam visel portrét Adama Erdmana Trčky, syna protestantské matky, důstojníka katolického vojska a valdštejnského spiklence, který byl v Chebu zavražděn jako jeho velitel.

V jednom pokoji byl i Klemens Lothar Metternich, který vtiskl dceru rakouského císaře do náruče Napoleonovy a pak proti němu kul v roce 1813 právě na Opočně pikle s ruským carem Alexandrem pod něžnou patronací paní kněžny Zaháňské. Brzy jsem ovšem poznal, že návštěvníky mnohem více zajímal plechový pás cudnosti v rytířském sále a dohady o tom, kdo měl od něj klíče.

Kastelánem na zámku byl tehdy pan Toman. Muž, jehož život poznamenaly dvě historické epochy. Začal jako osobní sluha Josefa Colloredo-Mansfelda a dožíval co by desítkář místní skupiny Komunistické strany Československa. A jako takový by jistě musel přece vědět všechno.

Nebo zámecký zřízenec pan Kreibich, který mne trpělivě leč marně přesvědčoval, že některým výpravám se mám více věnovat v předtuše tučného dýška, zatímco s jinými mám provést, jak říkával "pohřeb třetí třídy bez hudby".

Ti by se nemohli zmýlit a museli by přesně vědět, zda Colloredo-Mansfeld, jemuž sloužili, byl Čech a jeho dcera smí tedy dědit nebo Němec, jehož potomci nemají nárok. Bohužel oba odpočívají na opočenském hřbitově a literární pozůstalost asi nezanechali. A mne tehdy nenapadlo se jich zeptat.

Dva středoevropské osudy: nejprve komorník, pak revolucionář, nejdříve Čech, později snad Němec. Ty pány od evropského soudu ve Štrasburku opravdu upřímně lituji.

Čeká je skutečně nadlidský úkol: mají spravedlivě rozhodnout v tomto velmi složitém sporu a přitom na Opočně nikdy nebyli.