Ondřej Štindl analytik BBC

Případy snímků z Iráku a záznamů z pražských ulic se v mnoha ohledech jistě výrazně liší - především pokud jde o jejich společenský a politický dopad.

Ten, kdo fotil týrání zajatých Iráčanů, psal historii, "kameraman" eskapád pražských chuligánů z party Plameňáků tak nanejvýš přičinil poznámku pod čarou v místní černé kronice. V něčem jsou si ty obrazy ale podobné a toho, kdo se dívá, také manipulují do podobné pozice.

V něčem jsou si ty obrazy ale podobné a toho, kdo se dívá, také manipulují do podobné pozice

Autoři těch snímků a záznamů projevili podobnou míru ostražitosti, přesněji řečeno její naprostý nedostatek. Obviněný britský voják si nechal snímky z Iráku vyvolat ve fotolabu. Mladíci z gangu Plameňáků svoje videa umístili na Internet.

To může být důkazem, řekněme, nevelké intelektuální kapacity pachatelů. Může to ale také být příznak něčeho hlubšího - nepochopení toho, jak odporně taková produkce působit, a že proto může pohled na ni někoho vést k tomu, aby celou věc oznámil. V případě Plameňáků se navíc asi dá říci, že záznamy se točily také proto, aby je viděli nezúčastnění. Jenomže co na nich mělo někoho zajímat?

Fotky z Iráku a záznamy z Prahy nezachycují nic, co by se dalo popsat jako "frajeřina" - byť zvrácená a nezákonná. Zachycují násilí na bezbranných obětech, které pro toho, kdo se jej dopouští, v tu chvíli neznamená žádné riziko.

Voják ponižuje vězně, který nemá šanci se bránit, respektive ví, co by se stalo, kdyby se o to pokusil. Český teenager útočí na rachitického a dezorientovaného bezdomovce, jistí ho přitom parta kamarádů, která přispěchá na pomoc, když oběť projeví chabou snahu útok odrazit.

Nic čím by se lidé, kteří něco takového zaznamenali, mohli chlubit, co by mohli prezentovat jako důkaz vlastní odvahy - naopak. Možná také, že o pachatele na těch záznamech zas až tolik nejde - jakkoliv si to oni sami třeba nejsou schopni připustit. Jediné zvrácené potěšení, které sledování těch obrazů, může komu přinést - je pohled na ty oběti.

Ti, kdo bijí a ponižují, jsou na nich fakticky nedůležití - jde jen o člověka, který je "skutečně" bit a ponižován. Je to jakási pornografie bolesti, strachu z možného konce, stejná jako na videokazetách se záznamy poprav a dalších násilných úmrtí, které si člověk může za padesát korun půjčit ve videopůjčovně.

Koneckonců - lidé ze showbusinessu vědí, že sex a smrt prodávají, psychoanalytici by dokázali popsat i ty neobchodní souvislosti. Má-li svoje porno sex, proč by ho neměla i smrt. Je docela dobře možné, že u všech těch záznamů je i míra "autenticity" podobná jako u běžné pornografie.

Na mnoha z nich je patrná inscenace podobně jako na pornografických filmech, kde je většinou skutečná jen ta kopulace a někdy ani ta ne - všechno ostatní je fušersky nahrané - včetně projevů rozkoše. Přináší stejnou "pravdu" o sexu, jako je pravda o bolesti a třeba i smrti, kterou přinášejí záznamy násilných činů.

Potom se ovšem logicky vnucuje otázka, jestli se takové obrazy mají vysílat a tisknout. Jistě, plní se tak jakási funkce veřejné služby, v případě záznamů z Prahy jejich odvysílání navíc asi pomohlo pachatele dopadnout.

Pokud se ale těmi obrazy publikum bombarduje, těžko to může něčemu prospět. Jednak to v divákovi posiluje iluzi, že ví, oč kráčí a jak to bylo. Především ale tlačí publikum do pozice konzumenta pornografie - šmíráka. Jako by ty obrazy tak naplňovaly svůj účel v ještě větší míře, než si jejich autoři kdy troufli zamýšlet.