Adam Drda analytik BBC

Proč to koneckonců nepřiznat: hlavní teze směrem k ČSSD už byla zopakována tolikrát, že se autor téměř stydí s ní znovu vyrukovat.

Problém sociální demokracie je v tom, že je to strana bez identity, kdysi v 90. letech účelově zkonstruovaná, definovaná vágní levicovostí, odporem k ODS a návazností na starou tradici.

Tedy na něco, o čem skoro nikdo z rychlokvašených sociálních demokratů moc nevěděl, ale mnoho politiků v čele s Milošem Zemanem vytušilo, že to existuje a mohlo by to u národa zabrat.

Ibl je bývalý blízký spolupracovník Stanislava Grosse na ministerstvu vnitra, který se dostal do politických funkcí proto, že byl v pravou chvíli loajální k pravému člověku

Jestli někde byla skutečná sociálně-demokratická tradice, pak ji představoval exil, spjatý se jmény lidí jako Jiří Loewy. Anebo disent, ale nikoli ten reformě-komunistický, nýbrž ten kolem Rudolfa Battěka.

Nová česká demokratická levice však udělala s těmito politickými směry, a po pravdě řečeno dosti nepraktickými lidmi (to není míněno hanlivě), krátký proces a v tu chvíli jí ujel vlak s evropskými socialisty.

Miloš Zeman posbíral každého, kdo stál o spolupráci, pak stranu řídil pevnou rukou a dal jí do vínku vyhrocený populismus a šovinismus. Když odešel na Vysočinu, zbyl jen zmatek opuštěných a sobeckých zemanových dětí a jejich "blízkých kolegů".

Rezignace i kariéra Petra Ibla jsou v tomto ohledu typické. Ano, předseda poslaneckého klubu bývá "stranická dvojka" - a bývá tedy taky důležité rozebírat, kdo tu funkci zastává, kdo z ní odchází, kdo má jakou podporu.

Jenomže to platí v případě, kdy šéf poslanců reprezentuje nějaký uchopitelný politický proud, kdy je to třeba tradicionalista, který se brání moderním tlakům, anebo naopak politik, který prosazuje výraznou a definovatelnou změnu. Z toho, jakou má podporu, se pak dá usuzovat, jak si strana stojí, kdo ji tvoří, k čemu směřuje, v co se promění.

U Petra Ibla taková charakteristika neplatí. Zní to možná příliš vyhroceně, ale Ibl ideově nepředstavuje prakticky nic. Je to bývalý blízký spolupracovník Stanislava Grosse na ministerstvu vnitra, který se dostal do politických funkcí proto, že byl v pravou chvíli loajální k pravému člověku.

Z hlediska veřejného zájmu je v podstatě jedno, jestli poslance sociální demokracie povede on anebo někdo jiný. Je příznačné, že Ibl odchází mimo jiné proto, že neunesl Grossovy výhrady, tedy kritická slova člověka, jemuž prokazoval věrnost.

V jednom rozhovoru si postěžoval: "Já si myslím, - a možná je to moje spekulace, můj pohled na svět -, že poté, kdy byl Stanislav Gross kritizován za některé svoje spolupracovníky, byť jsem byl i náměstkem ministra vnitra, tak občas se ty kritické články psaly i na moji adresu."

"Já mám z toho pocit, jakože Stanislav Gross se chce oprostit od všech těch, kteří mu kdysi pomáhali, nebo s ním spolupracovali a že razí teďka moderní a čistý štít." V zásadě je to smutná věc - a v zásadě má asi Ibl pravdu.

Jestliže totiž existuje nějaké úsilí o modernizaci ČSSD, pak s ním mají jen málo společného poslanci, ale odehrává se v sekretariátu premiéra Stanislava Grosse.

A jestliže je nějaká "stranická dvojka", pak to rozhodně není a ještě chvíli nebude předseda poslaneckého klubu, ale ministr financí Bohuslav Sobotka. Grossovi se někteří lidé hodili, když byl ministrem vnitra. Teď je v jiné situaci a potřebuje jiné postavy.

Problém klubu ČSSD je v tuto chvíli především technický, a proto je taky jen málo zajímavý a těžko uchopitelný. Půjde o to, najít nového šéfa poslanců, který bude pokud možno co nejmíň vadit, a mladý poslanec Michal Hašek, který zatím Ibla zastupuje, se zdá pro tuto roli takřka ideální.

Sjednocení těch lidí různých zájmů a ambicí, respektive zajištění toho, aby alespoň do voleb v nejdůležitějších věcech podporovali linii stranického vedení, to je úkol, který si Gross musí vyřídit sám. Možná zjistí, že se "věrného Ibla" vzdal příliš rychle...