Jaroslav Veis publicista a poradce místopředsedy Senátu

Nejdřív o jejich úspěchu. Naznačila to už sbírka na Tatry a plně se to prokázalo při sbírkách na pomoc zemím postiženým asijskou katastrofou: dárcovské esemesky jsou nejpodstatnějším zdrojem darů. V čem hledat klíč?

Ve snadnosti daru či řečeno počítačovou hantýrkou v jejich uživatelské přátelskosti? Namísto cesty do banky nebo na poštu teď stačí jen pár pohybů palcem na klávesnici.

Díky dárcovským esemeskám se charita ještě víc přiblížily světu kombinujícímu zábavné s užitečným, který spojuje z angličtiny přivandrovalá přípona -tejnment

Nebo v rychlosti - jen pár vteřin poté, co jsem požádán o rozhodnutí, s pocity ještě neokoralými ničím dalším, mohu rovnou zareagovat? Anebo třeba v módnosti a zábavnosti komunikace pomocí SMS a MMS, podporované reklamou mobilních operátorů víc než všechny koly, sprajty a redbuly světa dohromady?

Kdo ví, třeba se díky dárcovským esemeskám charita a pomoc bližnímu ještě víc přiblížily světu kombinujícímu zábavné s užitečným, který spojuje z angličtiny přivandrovalá přípona -tejnment.

Ty tam jsou doby kdy nám stačila prvoplánová zábava čili entrtejnment. Přibyl infotejnment, po něm novodobá forma školy hrou zvaná edutejnment. A dost možná, že právě dárcovské esemesky spolu s účastí celebrit na sbírkách vytvářejí cosi jako sponzortejnment - nebo snad charitejnment?

Patří k dobrému tónu nad světem tejnmentů ohrnovat nos. Bude to platit i dnes, v čase po tsunami?

Dárcovské esemesky navíc v dobročinnosti zaangažovaly nejen ty, kdo je sami posílají. Veřejné mínění totiž donutilo jinak bohorovné operátory, aby se vzdali alespoň části svého zisku z jedné každé zprávy.

Stát zase musel přiznat, že neoprávněně vybírá daň z přidané hodnoty a slíbil, že vybrané peníze rovněž pošle do Asie.

Občan tím dostal nečekanou příležitost přímo alokovat byť nepatrnou část svých daní, v čemž mu jinak byrokraticko-mocenský státní komplex, jenž o nich sám chce rozhodovat, úspěšně a vytrvale brání.

A ještě něco mě nad těmi dárcovskými esemeskami napadlo. I když jsem se někde dočetl, že se už dají posílat taky z některých obyčejných telefonů, patří jednoznačně k mobilům.

Těch, mám někdy dojem, začíná být v téhle zemi víc než lidí. Málem obden se v novinách můžeme dočíst, čím, kde, jak a komu škodí nebo alespoň ztrpčují život. Někdy mi taky jdou na nervy, včetně toho, který sám nosím v kapse.

Jenže právě nad těmi dé-em-eskami jsem si vzpomněl na povzdech časopisu Scientific American někdy z přelomu devadesátých let, kdy počítač ještě neměl ani každý třetí Američan, internetovou adresu měli jen vyvolení, mobil byl velký jak cihla a stál stejně jako ojetá dodávka.