BBCCzech

Až na Ústavní soud se obrátila skupina rodičů se stížností. Vadí jim rozhodnutí ministerstva školství, podle nějž mohou děti podat přihlášku jen na jednu střední školu. Dítě, které už bylo někam přijato, se navíc nemůže přihlásit na školu další. Podle rodičů úřad omezuje Ústavou dané právo na vzdělání.

Odchod ze základní školy a hledání školy střední bude pro dítě vždycky znamenat stres, i kdyby byl školský zákon třeba ideální.

I tehdy totiž může přinést nepříjemnou konfrontaci mezi tím, jak svoje možnosti vnímá dítě samo nebo tím, jaké ambice do něj vkládají rodiče, a realitou nebo přesněji se způsobem, jak dítě vidí školský systém - v něm vždy bude trochu byrokratické necitlivosti ať už bude veden k jakkoliv velké schopnosti empatie.

Navíc - možná ten stres není jen nežádoucí, ve světě prostě existuje konkurence a asi nemá význam snažit se děti dlouhodobě chránit před tím, aby tuhle prostou pravdu poznaly.

Rozhodnutí ministerstva školství, které omezilo počet středních škol, na něž se dítě může v prvním kole hlásit, míru toho stresu ovšem zbytečně zvyšuje a nevyvažuje to nějakým jiným přínosem.

Jeho zastánci argumentují tím, že systém zpřehledňuje a zabraňuje tomu, aby bylo jedno dítě přijato na více škol. Tím se zamezí situacím, kdy ve škole existuje volné místo, o němž ovšem nikdo neví, protože ten, kdo na ně byl přijat, ve skutečnosti směřuje někam úplně jinam.

To může být pravda. Zároveň ale změněná pravidla musejí přinést i změnu chování studentů a jejich rodičů, přičemž ta změna je spíš nežádoucí. Situace, kdy je výběr omezen na jedinou školu, samozřejmě zvyšuje tlak na to, aby právě ta jedna možnost vyšla.

Je logické, že pak děti a rodiče budou hrát více "při zdi", nebudou zkoušet štěstí s holubem na střeše a třeba až příliš rychle se spokojí s vrabcem v hrsti. Možná i k neprospěchu dětí, které by se mohly dostat na nějakou náročnější školu, kvůli obavám z nepředvídatelných důsledků možného neúspěchu to ale ani nezkusí.

Ministerstvo školství novou úpravou prostě nepovzbuzuje žáky k tomu, aby si kladli vysoké cíle.

A i když odhlédneme od, řekněme, systémových, důsledků nové organizace přijímaček, zůstane jedno - omezuje možnost volby a to omezení dostatečně nevyvažuje.

Je asi lepší, aby děti a rodiče mohli plánovat alternativy sami, než aby do toho plánování příliš vstupovala byrokracie. Jistě výsledkem může být chaos, může ale být zdravější než nadměrná sešněrovanost, kterou ve školském zákoně založilo ministerstvo.

Nemá význam předvídat, jak o věci rozhodne Ústavní soud. Podotkněme snad jen, že ne všechno, co je nesprávné, je také protiústavní. O zásadní změně přijímacího řízení ovšem uvažuje i ministerstvo školství.

Když o ní člověk slyší zainteresované vyprávět, zní to všechno velice pěkně. Nový systém by měl odbourat to, že se o dalším studiu dítěte z větší části rozhoduje na základě ve velkém stresu podaného výkonu v jednom dni. Měly by přinést komplexnější hodnocení a jasnější a předvídatelnější perspektivu.

Dosavadní zkušenost s českým školským systémem a jeho sklonem k polovičatým reformám, které pak jsou anulovány jinými - stejně polovičatými - však nabádá, když už ne přímo ke skepsi, tak alespoň k ostražitosti.