Jiří Peňás literární kritik a redaktor časopisu Týden

Není asi nic divného, když člověk, který právě prochází takovou zkušeností jako nemocný ministr, hledí na svět skrz poněkud narůžovělé brýle a vše se mu jeví krásné a výtečné.

V této optimistické náladě ve čtvrtečním rozhovoru pro noviny MF Dnes rázně smetl všechny pochybnosti ohledně stavu české kultury, která prý jen vzkvétá, a všechno ostatní jsou - jak říká - intelektuální řeči, které vedou ti, kteří neví, o čem mluví: statistiky, z kterých vyplývá kolik lidí chodí na výstavy a koncerty, může ministr kultury půjčit.

To ani nemusí, existují tak zvané veřejné zdroje a ty mluví poněkud jinak.

S výjimkou velmi úspěšného Františka Skály v Rudolfinu zůstala čísla loňských výstav hluboko pod dosavadním průměrem

Agentura ČTK zveřejnila v těchto zprávu o návštěvnických preferencích v roce 2004. Loňský rok znamenal oproti minulým létům výrazný propad v návštěvnosti největších výstavních síní, galerií a muzeí. S výjimkou velmi úspěšného Františka Skály v Rudolfinu zůstala čísla loňských výstav hluboko pod dosavadním průměrem.

V minulých letech bývalo běžné, že návštěvnost pěti nejúspěšnějších výstav v České republice neklesla pod 500 diváků denně a ty nejpřitažlivější (Max Švabinský, Josef Lada) dokázaly přilákat více než 100 000 návštěvníků. To je zhruba tolik, kolik jich loni přišlo za celý rok do Veletržního paláce.

Vloni na výstavy Vladimíra Boudníka, Otto Herberta Hajeka nebo Ivana Pinkavy přišlo jen něco málo přes sto lidí denně. I tak patřily k nejúspěšnějším podnikům roku. S ještě nižšími čísly se setkáme u muzeí a galerií mimo hlavní město.

Zcela ignorovány byly přehlídka celoživotního díla Vladimíra Modrého ve Valdštejnské jízdárně, na kterou chodilo v průměru jen 41 diváků denně, nebo výstava mladého výtvarníka Martina Kuriše v Galerii hlavního města Prahy, která přilákala jen pár stovek návštěvníků. Přitom, kdo přišel, nelitoval, a dobře ví, o co ostatní přišli.

Sebeuspokojení skutečně není na místě. Není sice nutné poměřovat se s poměry v západních metropolích, kde se denní návštěvnost velkých výstav počítá na tisíce a u největších trháků se mohou celková čísla blížit i miliónu.

Naše domácí poměry jsou skromnější, provinčnější, uměřenější našim ekonomickým možnostem. O výstavách, jaké si může dovolit Vídeň, lze asi jen snít - za současného stavu hospodářství ale i výše kulturních ambicí zcela určitě.

Navíc počet návštěvníků výstav či kupců knih nebo lístků na představení, nám o jejich kvalitě zdaleka neříká vše, i když občas někdo, třeba prezident republiky říká, že ano.

Pravda je spíš taková, že česká kultura je ve stejném stavu jako český stát, který ani nevyniká, ani nebankrotuje.

Prostý ministr kultury se může - jako v onom rozhovoru - radovat, že už nejsou fronty před knihkupectvími, jako ve čtvrtek za komunismu, ale do nekonečna tím lze skutečnou míru kulturnosti poměřovat asi jen stěží.

Ministra kultury by mohla - už díky jeho přezdívce Bimbo - těšit jiná věc. Do zoologické zahrady v pražské Tróji se přišlo první lednovou sobotu přišlo do Zoologické 11 000 lidí. Tolik, jich do mnohých galerií nepřijde ani za celý rok.