Adam Drda analytik BBC

Úzce spolupracuje s ministrem financí Bohuslavem Sobotkou a mluví o snižování daní. Občas někdo z "jeho lidí" připustí zavedení nějakého druhu školného či tzv. druhého pilíře penzijního pojištění, tedy spoření u soukromých fondů. Všechno jsou to novinky, které nepatří do staré známé české sociálně-demokratické výbavy.

Z úst jednoho ministra už zazněl dokonce i názor, že ČSSD má "pronikat na území protivníka", to jest občanských demokratů, přebírat jeho jednotlivé teze, předělávat je po svém a pak je voličům lépe prodávat. Řečeno žurnalistickou hantýrkou, po tvrdé volební porážce loni na podzim začal Gross stranu posouvat "zleva na střed".

Dvě věci by ČSSD ve volbách mohly pomoci a ani jedna nepatří k programu

Zdeněk Škromach je v médích právem představován jako Grossův protipól: chce, aby se socialisté drželi svého kopyta, nepřeháněli to s modernizací a neděsili levicové stoupence.

Jelikož Gross Škromacha v jednotlivých krajských nominacích před březnovým volebním sjezdem suverénně poráží, zdá se být věc na první pohled jednoduchá: ČSSD se chce reformovat, Škromach a "levice uvnitř levice" prohrají.

Jenomže tak to možná vůbec není. Zdeněk Škromach sice podle všeho nemá naději premiéra porazit, ale to je nejspíš způsobeno tím, že většina členů sociální demokracie nemá důvěru v jeho praktické politické schopnosti.

Škromach prostě není žádný "lídr" a z faktu, že to ČSSD vidí, ještě vůbec nevyplývá, že ve své většině souhlasí s Grossovými záměry.

Kuriózní je, že v Lidovém domě se už osm let připravuje dlouhodobý programový dokument, který je před dokončením a výslovně se v něm říká, že například daně se snižovat nesmí.

Grossovy reformní návrhy jsou velice mírné - kupříkladu daně by podle něj měly klesnout jen nejnižším příjmovým skupinám. Přesto narážejí na intenzivní nechuť. Navíc má Zdeněk Škromach v jedné věci očividnou pravdu, totiž když říká, že posouvat se do středu znamená vyklízet pole komunistům.

Když západní levicové strany, které se teď Gross pokouší kopírovat, předělávaly své programy, vymezovaly se většinou jen vůči pravici: žádné z nich nešlapal na paty konkurent, který by se byť jen vzdáleně podobal KSČM.

Co by z toho všeho mohlo vzejít? Zatím to vypadá na špatné řešení, to jest kompromis: například takový, že si ČSSD zvolí v březnu do čela Grosse, ale sváže mu ruce, protože mu současně postaví po bok do místopředsednických funkcí několik tradicionalistů. Ti budou pečlivě hlídat, zda si pan předseda nepočíná příliš svéhlavě a divoce.

Sociální demokracie je v pasti. Na občanské demokraty sice může útočit, ale má minimální naději, že by jim mohla přebrat příznivce, nalákat je na program: na to jsou voliči ODS příliš velcí liberálové.

Pokud se bude ČSSD naopak snažit vytlačit komunisty, klesne nesmírně hluboko, populismus v ní vystoupá nad únosnou mez, a stejně to nebude k ničemu, protože Grebeníček svou strategii ovládá mistrně.

Sociální demokraty pravděpodobně v roce 2006 čeká volební porážka. Jejich ambice by tedy neměly být "vyhrát a pokračovat ve vládnutí", nýbrž přesunout se do opozice v co největším možném počtu poslanců a tam si čtyři roky trpělivě ujasňovat, kým jsou a kým by být chtěli.

Dvě věci by ČSSD ve volbách mohly pomoci a ani jedna nepatří k programu.

Za prvé je to obava voličů, že ODS ovládne všechny ústavní instituce, což nebude svědčit ani jí, ani české demokracii. Za druhé je to strach tří čtvrtin obyvatelstva z komunistů, z toho, že se stanou jedinou "levicovou" silou v zemi.