Ondřej Štindl analytik BBC

Oliver Stone chtěl v Alexanderu Velikém vytvořit nadčasový příběh člověka, jenž s nadlidským úsilím naplňuje své grandiózní sny tak dlouhou, dokud se mu s ohlušujícím rachotem nesesypou na hlavu.

Režisérovi, který je znám svým nikterak zakrnělým egem, jistě nedělalo problém se s protagonistou ztotožnit. Možná se s ním ztotožnil až moc. Každopádně k tomu sesypání na hlavu došlo, tu fázi grandiózního naplňování se však Stoneovi podařilo přeskočit.

Intelektuální rozměr filmu dále posiluje to, že protagonisté na sebe - když se pohádají - často křičí 'vzpomeň si, co říkal Aristoteles'

To ovšem neznamená, že by Alexander Veliký nebyl svým způsobem pozoruhodný snímek. V době, kdy značná část hollywoodská velkoprodukce, je nudná a špatná jakýmsi uniformním způsobem - viz Trója, je Alexander Veliký špatný po svém.

Stoneův film je tak trochu tradiční hollywoodská podívaná, tak trochu osobní přemýšlení o údělu člověka v kosmu, tak trochu studie v amatérské psychoanalýze. Ať už se ale režisér pohybuje v jakékoliv rovině, balancuje přitom na hraně bezděčné směšnosti.

Výprava se pohybuje mezi digitální monumentalitou některých exteriérů a někdy přeplácanými interiéry - ošklivější kus sádry, než je Alexanderova busta, která "hraje" v závěru filmu, aby člověk pohledal.

Bitevní scény, kterých je pro fanouška tradičního velkofilmu v Alexanderovi pomálu, jsou všelijaké.

V rekonstrukci bitvy u Gaugamel se Stone pokouší rekonstruovat Alexanderovu strategii. Jde na to přes dlouhé přelety kamery, jež z ptačí perspektivy sleduje stovky digitálních komparsistů, občas slétne na zem a situaci osvětlí titulkem typu "makedonské levé křídlo".

Zmíněná strategie asi ale byla příliš geniální, každopádně se v tom zmatku po chvilce není možné vyznat, z vývoje po bitvě lze ale usoudit, že Alexander vyhrál.

Druhý střet v indické džungli, je už působivější, jakkoliv kamera renomovaného Rodriga Prieta zprostředkovává pocity vojáka, chyceného uprostřed vřavy a netušícího, která bije a odkud, možná až příliš věrohodně. Vrcholný moment - Alexanderův jízdní útok proti válečnému slonovi - trochu sráží špatná syntezátorová hudba.

Daleko větší akcent ale Stone klade na myšlenkový svět hrdinů, celý film doprovázejí únavné promluvy Ptolemaia - s veškerým nasazením autopilota ho hraje Anthony Hopkins. Vždy odvypráví, co se stalo mezi jednotlivými kapitolami a na závěr vše shrne do náležitého poučení.

I ostatní hrdinové ovšem tráví hodně času přemýšlením, většinou však nevede dál než k banálním postřehům typu: "Vše na čem nakonec záleží je to, čeho člověk dosáhl." Intelektuální rozměr filmu dále posiluje to, že protagonisté na sebe - když se pohádají - často křičí "vzpomeň si, co říkal Aristoteles".

Režisérovi, který je znám svým nikterak zakrnělým egem, jistě nedělalo problém se s protagonistou ztotožnit

Stoneův Alexander je bytost mučená mnohými vnitřními konflikty, je to tak trochu tyran, tak trochu věrozvěst multikulturalismu, tak trochu karikatura politika exportujícího svobodu silou.

Při jeho rodinném zázemí se ovšem není čemu divit. Otec násilnický opilec, matka majetnická čarodějnice, která s sebou všude nosí klubko hadů. Její představitelka - Angelina Jolie - mysterióznost té postavy ilustruje akcentem, který jako by pocházel z nejtemnějších koutů Transylvánie.

Není divu, že před ní synek utíká až na nejzazší kraj známého světa. Colin Farrell sice hraje Alexandera s velikým nasazením, vzhledem k tomu, co všechno na něj režisér naložil, ale často působí dojmem, že je o jeden hysterický záchvat pozadu.

A pokud jde o tu sexualitu - skutečně je neujasněná. Jiskření mezi Alexanderem a jinými muži se ovšem na plátně vybíjí především ve výměnách pohledů tak výmluvných, že už snad mohli mít herci na čele rovnou nalepené titulky.

Ve výčtu někdy výstředních úkazů, jichž je Stoneův film plný, by šlo pokračovat ještě dlouho. Zmíníme už jen jediný. Ve filmu je orel a všechno vidí. Divák, bohužel, taky.