Ondřej Štindl analytik BBC

Ta asi nejčastěji citovaná věta, jakou kdy kdo řekl o kapele Velvet Underground zní: "Jejich první desku si koupil málokdo. Ten, kdo si ji koupil ale založil kapelu."

V Česku jako by to platilo dvojnásob. Jistou roli v tom mohla sehrát náhoda - desek se do tehdejšího Československa moc nedostávalo. Bez ohledu na nevyzpytatelné cesty rokenrolových nahrávek přes železnou oponu byli ale Velvet Underground pro české podzemní muzikanty v době po sovětské okupaci vzor snad nejvhodnější.

Jejich hudba se brala vážně - nejen mezi fanoušky, ale i v řadách establishmentu, který jí dokonce přikládal takovou váhu, že je kvůli ní i zavíral

Jejich hudba byla osvobozující v tom smyslu, že ukázala způsob jak cosi říci, aniž by člověk musel projevit nějakou úzce chápanou "profesionalitu".

Že hudba může mít význam a snad i jistou velikost, i když všelijak skřípe a neladí, že píseň může být skvělá, i když není bůhvíjak zazpívaná. Že to všechno může umělec obrátit v přednost, že se může ve světě tuctově zdatných tvůrců stát jedinečným. Stačí jít si v tvorbě za svým s dostatečnou bezohledností.

Pro muzikanty, kteří se s nastupující normalizací nechtěli kompromitovat, a vybrali si dráhu vyvrženců odkázaných na své organizační, technické i muzikantské kutilství, tohle byla schůdná cesta - možná jediná.

České situaci odpovídala i nálada písní Velvetů - protikladná k naivním pseudorevolučním halucinogeny přiživeným vizím, v nichž si tak libovali tehdejší hippies.

Velvet Underground nechtěli měnit svět, který zachycovali jako fascinujícím způsobem strašný. Sami sebe v tom světě tvořili jako svoje vrcholné dílo, jako by v sobě spojovali dva protiklady - na jednu stranu drsná pouliční poezie a na druhou vypracovaná image. Do Česka přinášeli svrchovaně vyjádřený spřízněný pocit i návod, jak být při vší té hrůze dekadentně chic.

Tuzemští muzikanti k nim mohli vzhlížet a závidět jim jejich svobodu i možnosti, na druhou stranu ale měli cosi, čeho jejich americké vzory dosáhnout nikdy nemohli. Jejich hudba se brala vážně - nejen mezi fanoušky, ale i v řadách establishmentu, který jí dokonce přikládal takovou váhu, že je kvůli ní i zavíral.

To ovšem může vést k optickému klamu - to zavírání spíš než o síle hudby svědčilo o povaze toho establishmentu, při pohledu zpoza oceánu ovšem tenhle detail může snadno uniknout. Zvlášť, když se člověk postupem let z undergroundového buřiče mění ve snobskou primadonu, jako se to občas přihází Lou Reedovi.

Ta váha hudby je ale minulost už i v Česku. Václav Havel i Lou Reed dnes jsou především pamětníci - není to nějaké jejich selhání, tak to prostě chodí. V porevolučních letech po Praze koloval překlad článku, který Lou Reed sepsal během svého prvního pobytu v Česku.

Bylo to svěží dílko, dokládající jednak autorovu zvýšenou citlivost pro důležitost vlastní osoby, a také jeho naivitu, s níž si nechal pověsit na nos opravdu ledacos. Čtenář z něj skoro měl dojem, že se lidé koncem roku 89 v centru Prahy scházeli proto, aby si zazpívali Velvet Underground.

Dnes ovšem hudba té kapely zní skutečně téměř každou českou domácností - snad nejznámější píseň Velvetů sadomasochistická balada Venus in Furs totiž doprovází často hranou reklamu na - ze všech věcí na světě - minerální vodu. Docela příznačné a trochu smutné.